21. 4. 2017

26.3.2017 – Koupě pytlíkových čajů

Když tak koukám do zápisků, kde prvním zápisem tohoto dne byla krátká větička o dvou slovech „fish umírá“, tak jsem ráda, že na tuhle část dovolené v Japonsku mé vzpomínky rychle blednou. Už si skoro nevybavuju, jaká je to otrava turistovat s nemocným chlapem. 

Ráno se posnídalo ve společenské místnosti a poté započala naše cesta do Ise-ši. Chvíli to vypadalo, že fish zůstane a bude se kurýrovat, ale nakonec se nabalil a jel taky. Bylo zamračeno, vlhko a lehce mrholilo. Po včerejším slunci nebylo ani památky. Když zafoukal vítr, chlad se dotkl i vašich kostí. Tolik ke krásnému jaru, které jsme očekávali a které bylo předpovídáno. Ani sakury nekvetly.

Tempura udon
Vydali jsme se na metro, kde jsme velmi rychle pochytili, jak funguje systém kupování jízdenek a kolik nás budou ty dvě stanice metra stát. Na stanici Nagoja eki jsme se nějakým záhadným způsobem vypletli z podzemí na správném místě: přímo naproti vlezu na nádraží. Už jsme se ani neobtěžovali rezervovat jízdenky a svižným krokem zamířili na to správné nástupiště, abychom stihli vlak do Ise. 

Jeli jsme tentokrát obyčejným lehce narvaným vlakem a jediný, kdo měl štěstí ukořistit místo, byla Květa. O to jsme se s ní s fishem během cesty střídali. Cesta trvala necelé dvě hodiny. Přestože jsme jeli přetopeným vlakem od JR, tak na krátký úsek trasy neplatil náš všemocný JR pass, a tak jsem museli k cestě ještě přihodit 500 jenů tam a poté i na cestě zpátky. Od té doby jsme si na tyto fičurky dávali pozor.

25.3.2017 – Výšlap do 4. patra

V našem ósackém palando-kapslovém hotelu jsme ráno posnídali jejich výtečné tousty a popili příliš silný černý čaj. Vzhledem k tomu, že ještě nebylo jedenáct hodin, tedy čas našeho spakování, rozhodli jsme se jít prozkoumat okolí. Naše první zastávka byla samozřejmě v konbini, protože bylo na čase objevit krásu japonských minimarketů otevřených 24 hodin denně sedm dní v týdnu. Někteří se potulovali jen kolem, někteří si vyšlápli Umedu a rozhlédli se po Ósace jako ptáci.

Poté již jako zkušení pionýři jsme ze stanice Ósaka přesedlali na Šin-Ósaku, kde jsme si vystáli řadu (kde jsem si vystála řadu, protože jako jediný člověk, co umí víc japonsky, jsem byla neustále vysílána na obdobné mise) u midori madoguči (zelené okýnko pro rezervace vlaků všeho typu), u kterého jsme si zarezervovali místa v našem prvním šinkansenu, a odfrčeli směr Nagoja. Z Ósaky jsme v Kjótu byli za patnáct minut. Patnáct minut! Kam ve svém městě dojedete za patnáct minut? Vzdušnou čarou to dělá 36 kilometrů. Tolik nemá ani Praha, když měříte její nejvzdálenější konce. Ale v Kjótu jsem neposeděli ani pět minut a už si razili cestu dál.

17. 4. 2017

23.-24.3.2017 – První prošlapané ponožky

23. března nám to začalo. Vylétli jsme z Prahy volní jako ptáci, s úsměvy, směr naše dlouho očekávaná a dlouho zařizovaná dovolená. Tedy až na Toma dva, který letěl vlastním čínským odvozem a čekal na nás na Kansaiském mezinárodním letišti. Ale o jeho dobrodružstvích až později.

Cesta proběhla bez větších problémů, ale jak se dalo čekat, byla nehorázně dlouhá. Sedmnáct hodin na cestě je prostě otrava. Naštěstí jsme si ji mohli krátit sledováním různých filmů, seriálů, zpráv, poslouchem hudby nebo jen sledováním, jak si letadýlko krásně letí. Já jsem si například ke sledováním vybrala japonské filmy (překvapení!) a za celou cestu jsem stihla zkouknout tři a jeden rozkoukat, dokoukání mě čekalo na cestě zpátky.

Cestou nás Emiráty dobře krmily. Když byl čas oběda nebo večeře, mohli jsme si vždy vybrat ze dvou jídel, případně před odletem při online check-inu vybrat nějaké speciální jídlo, například v případě, že jste na něco alergičtí či nejíte maso. Už ani nevím, co jsem jedla cestou do Dubaje, ale cestou do Ósaky jsem měla famózní snídani i večeři. Vše již bylo v japonském stylu a jak ryby moc nejím, tak jsem si na tom grilovaném lososu pochutnala jako nikdy.

Deníček 23.3.–15.4.2017

Vítejte v deníčku mém a dalších sedmi lidí. Není nad to se podělit s celým světem (co umí česky) o to, co jsme v Japonsku zažili, kde jsme byli, co jsme viděli a co jsme naopak neviděli.

Pro začátek nás představím. Bylo nás osm. Tři sličné panny a pět jinochů. Zíza, Krista a Květa. Tom jedna, Tom dva, meni, Žlůťa a fish.


Vyprávění je sice založeno na skutečnosti, ale i tak doporučuji ho nenapodobovat. Veškeré použité fotografie jsou vyfoceny jednou z výše zmíněných osob. Tedy až na Květu, která fotila jen sebe a na mobil, a na Toma jedna, kterému se nechtělo fotit, protože byl líný.






 P.S.: Nejvíce si deníček zřejmě užijí ti, o nichž se v něm hovoří. Názvy kapitol jsou věci, které se mi ten den staly nebo jsem je jedla či viděla, ale v samotném vyprávění je nezmiňuji.

23. 3. 2017

Dnes!

Za pár hodin už budu sedět v letadle směr Dubaj, kde budu přesedat na letadlo směr Ósaka. V Japonsku budu tři týdny. Až se vrátím, určitě popíšu, co jsem všechno zažila a viděla. V téhle chvíli máme všichni sbaleno a z různých částí republiky míříme na Ruzyni. Někteří tedy ne, protože jsou pražští a nemusejí vstávat brzy ráno, aby všechno stihli... :-P 

Co já považuji za to nejdůležitější, co si vzít s sebou je: voucher na railpass, cestovní pas, jeny, adresy ubytování a cestovní pojištění. Zbytek se dá snadno dokoupit v Japonsku. (Takže kdyby nám ztratili cestou kufry, nemá smysl panikařit.)

Kromě těchto důležitých věcí si s sebou do letadla beru i knihu na čtení, propisky a cestovní deníček, abych si mohla hned zapisovat zajímavosti a za ty tři týdny je nezapomněla a mohla se o ně s vámi podělit. ;-)

Budu zpátky na Velikonoce, tak si to tu užijte, koukejte se na všechny možný filmy a seriály a užívejte si začínající jaro (i když jak tak koukám z okna, vypadá to spíš na začínající zimu :-D).

Mějte se fanfárově!

P.S.: Jediné, čeho lituji, je fakt, že odlétám těsně před koncem seriálové sezóny. Teď místo pár dní budu muset čekat tři týdny na poslední díly... :-D