1. 12. 2017

Amačan, Karera ga honki de amu toki wa, Boku no Hero Academia

Po dvou letech opět přidávám mini doporučení. Tentokrát chci doporučit asadoru, přeložený film a anime.

Scénář: Kudó Kankuró
Režie: Inoue Cujoši, Nišimura Takegoro, Jošida Terujuki
Hrají: Nónen Rena, Hašimoto Ai, Koizumi Kjóko, Koike Teppei, Fukuši Sóta, Arimura Kasumi, Furuta Arata, Sugimoto Tetta, Watanabe Eri, Macuda Rjóhei, Mijamoto Nobuko a spousta dalších.

O čem to je?
Středoškolačka Aki (Rena Nónen) přijíždí se svojí matkou Haruko (Kjóko Koizumi) z Tokia do jejího venkovského rodiště, které Haruko před lety opustila. Poprvé se tak setkává se svojí babičkou (Nobuko Mijamoto). Aki si velmi rychle zamiluje místní prostředí a touží se stát lovkyní ježovek - amou, stejně jako je i její babička. Seriál byl vysílaný dva roky po zemětřesení a tsunami v Tóhoku 2011. Stal se sociálním fenoménem a přinesl i významný ekonomický profit postiženým oblastem. (ing.man)

Proč to vidět?
Sice to chvilku trvalo, ale nakonec jsem se také do Amačan zakoukala. Jako správná asadora je to naivní a často optimistické. Přesto se samozřejmě nevyhneme vážnějším situacím a to především ke konci. Musím se ale přiznat, že už teď je mi po nich trochu smutno. Každý měl ten svůj charakter a svou výstřednost, že se člověk na ně mohl spolehnout a sžít se. Rodina Amanových byla skvělá, určitě bych si s nimi ráda poseděla a nechala se pohostit jejich vřelostí. Až na minimum výjimek to všichni zahráli perfektně, ale především musím vyzdvihnout Renu, bože můj, ta holka má prostě talent! Úplně zastínila Kasumi i Ai, nemluvě o tom, že se i někteří dospělí vedle její energie úplně ztráceli v pozadí. Musím také pochválit Kudó Kankuróa. Už toho chlapa nějakou dobu znám, ale tady dokázal, že není pro nic za nic mým oblíbeným scénáristou/režisérem. Samozřejmě tu byly poznat jeho typické scénáristické prvky, ale chlapec se překonal a vnesl do toho ještě něco, co jsem zatím v žádné jeho dosavadní tvorbě neviděla. Co si budeme povídat, chytlo mě to, smála jsem se i ve tři ráno jak pominutá, bavilo mě to s nimi a dokázali i dojmout. Je to prdlé, ale podle mě člověk prostě takové věci v životě potřebuje. Formát akorát tak dobrý, aby si u toho člověk dal jídlo. Ale postupem času to podle mě už stačit nebude...

30. 11. 2017

42. ročník filmové ceny Hóči

Zpravodajský web Supócu hóči vyhlásil výsledky jeho 42. ročníku filmové ceny. A jak to dopadlo?

Nejlepší film: Á, Kója

Nejlepší režisér: Mišima Jukiko (Osanago warera ni umare)

Nejlepší herec v hlavní roli: Suda Masaki (Á, Kója, Hibana, Kiseki, Teiiči no kuni)

Nejlepší herečka v hlavní roli: Aoi Jú (Kanodžo ga sono na o širanai toritači)

Nejlepší herec ve vedlejší roli: Jakušo Kódži (Sekigahara, Sandome no sacudžin)

Nejlepší herečka ve vedlejší roli: Tanaka Rena (Osanago warera ni umare)

Nejlepší nováčci: Kitamura Takumi a Hamabe Minami (Kimi no suizó o tabetai)

Nejlepší zahraniční film: Kráska a zvíře

Nejlepší animovaný film: Zpívej

Speciální ocenění: Trilogie Outrage (Kitano Takeši) a Ryuichi Sakamoto: CODA (Stephen Nomura Schible)

19. 11. 2017

Zpověď překladatelky svého věku

První překlad jsem vydala před šesti a něco lety a určitě se toho za tu dobu změnilo dost. Na druhou stranu některé věci zůstaly nezměněny. Začala jsem překládat hlavně kvůli tomu, aby se mezi Čechy, potažmo Slováky rozšířilo povědomí o tom, že také existují hrané japonské věci. V té době, kdy jsem začala překládat, již pomalu upadala někdejší sláva japonských děl a postupně ji začala nahrazovat sláva děl korejských. Ze začátku to pro mě spíš byl signál, abych se víc snažila a překládala víc. Teď se z toho pro mě stalo něco jedním člověkem nezměnitelného, s čím ani snaha nepohne.

Řekněme si to na rovinu – hraná japonská tvorba prostě moc nefrčí. Možná na festivalech zaměřených na divno tvorbu má Japonsko stále své místo, ale celosvětově fanoušci prostě přesedlali na Koreu, Čínu, Tchaj-wan či nově teď na Thajsko, případně se vrátili k animovaným věcem nebo se kouknou jen výjimečně, protože jim něco někde připomene jejich dávný koníček.

28. 10. 2017

Tokijská cena pro televizní tvorbu 2017

V Tokijské ceně pro televizní tvorbu se rozhoduje o nejlepších z nejlepších vysílaných od července 2016 do června 2017. Není se proč tedy divit, pokud v seznamu budou ocenění za díla z minulého roku. Jedná se o seriály a televizní filmy, které by Japonsko rádo ukázalo světu. A jak tedy udílení cen dopadlo?

Nejlepší seriál, který by Japonsko chtělo ukázat světu, je tento: Nigeru ga hadži da ga jaku ni tacu (TBS).

Speciální ocenění pro seriály získaly tyto seriály (jedno ocenění = jedna větší televizní stanice):

Nejlepší televizní film: Hagoku (TV Tokyo)
Speciální ocenění pro televizní filmy získaly tyto filmy: Zenigata keibu, Mikaikecu džiken File 0,5: Rokkído džiken, Gonenme no hitori.
 
Seriály vysílané přes satelit / na placených kanálech: Šin'ja šokudó: Tokyo Stories, Jowamuši Pedal.
Speciální ocenění připadlo: Seirei no moribito: Kanašiki hakaigami, Cold Case.

Nejlepší herec v hlavní roli: Sakai Masato (Sanadamaru)
Nejlepší herečka v hlavní roli: Aragaki Jui (Nigeru ga hadži da ga jaku ni tacu)
Nejlepší herec ve vedlejší roli: Kusakari Masao (Sanadamaru)
Nejlepší herečka ve vedlejší roli: Naka Riisa (Anata no koto wa sore hodo)
Nejlepší scénář: Kuramoto Só (Jasuragi no sato)
Nejlepší producent: Nasuda Džun (Nigeru ga hadži da ga jaku ni tacu)
Nejlepší režisér: Kaneko Fuminori (Nigeru ga hadži da ga jaku ni tacu, Quartet, Anata no koto wa sore hodo)
Nejlepší ústřední píseň: Hošino Gen – Koi (Nigeru ga hadži da ga jaku ni tacu)
 
Jaký máte názor na udělené ceny? Viděli jste některá ze zmiňovaných děl? Kromě Nigeru ga hadži da ga jaku ni tacu je přeložený i Quartet. Oba dva seriály mají dobrou kvalitu, takže určitě doporučuji ke zhlédnutí.

18. 10. 2017

6.4.2017 – Cosi na tyčce se slaninou a bramborou

Hezky jsme vstali a co nebylo sbalené, jsme teď už do těch kufrů a krosen narvali. Bylo načase říct sbohem Okajamo a vydat se směr Mijadžima. Před odjezdem jsme ještě Júkimu nechali na památku fotografii a směsku českých bonbónů, aby si měl čím osladit život (mimochodem s Júkim jsme stále v kontaktu, máme ho na facebooku, a tak si občas můžeme přečíst, jak je přepracovaný).

Ještě před odjezdem jsem šla s Tomy objednat je na masáže. Tvrdili, že si sem zajdou ten den, až budeme z Kagošimy přejíždět do Ósaky. Sice se mi to zdálo divné, ale protože jsem byla chodící slovník (a ten nevznáší námitky), tak jsem tedy s nimi šla a objednala je na masáže, které se měly uskutečnit, tuším, o šest dní později. A pak už jen obklopeni bagáží jsme se vydali vstříc novému zážitku – hurá (zpět) na Mijadžimu, kde jsme měli na jednu noc objednaný rjokan Džukeisó.