Rané Japonsko

Japonsko bylo zhruba ještě v 5. století v zásadě kmenovou společností, kterou tvořily rozvětvená rodová společenství, kterým se říkalo udži. Stát Jamato tedy s vysokou pravděpodobností tvořil volnější svazek těchto rodů udži, v jehož centru se postupně upevňovala moc pozdějšího panovnického rodu. Není známé, jak přesně probíhalo sjednocování rodů, ale zřejmě to bylo přes vojenské podmaňování, adopce, navazování příbuzenských vztahů mezi rody i dobrovolné uchylování se pod ochranu silnějšího.

Panovnický rod státu Jamato si dokázal získat nadvládu nad jinými podobnými rodovými státy a donutil je přijmout postavení „státních vazalů“, pověřených správou určitého území, nebo „přímých vazalů“, přímo sloužících vladařskému rodu. Postavení obou vazalských typů bylo upevněno vytvořením buď skutečných, nebo fiktivních příbuzenských svazků. Toto dostalo do 6. století formu jmenování do různých úředních funkcí a panovnický rod posílil svoji moc a bohatství na úkor místních rodů tím, že si na jejich území budoval přímo podřízené zemědělské komunity.

Vztahy mezi rody se začaly pomalu komplikovat, a tak se snažil dvůr Jamato do toho vnést řád a začal rody udži hierarchicky rozřazovat a udělovat jim různé tituly.

V čele jednotlivých rodů udži stáli náčelníci, plnící dvojroli vojevůdce a kněze. Klíčový prvek rodové identity, soudržnosti a statutu představovala rodová božstva. Vztah jednotlivých rodových božstev k božstvu panovnického rodu, uctívajícímu Bohyni slunce Amaterasu Ómikami, pak odrážel postavení dotyčného rodu. Proklamování svého původu od bohyně životodárného slunce výrazně posilovalo autoritu panovnického rodu. V Japonsku se z toho však nikdy nevyvinula nějaká jednotící duchovní tradice srovnatelná s křesťanstvím nebo islámem.

Kulty rodů udži byly pouze jednou částí širšího proudu původně animistického uctívání, z něhož se vyvinily. Staří Japonci chovali v hluboké úctě hrozivé i blahodárné přírodní síly spolu s rozličnými přírodními jevy a představovali si je jako duchovní síly nebo božstva, japonsky kami. Klaněli se tak vodopádům, horám, velkým stromům, skalám neobvyklých tvarů a dokonce i škodlivému hmyzu. Do kategorie kami se poměrně snadno dostávali císaři a jiní významní smrtelníci (Tendžin – Sugiwara no Mičizane, 9. století, modlí se k němu studenti ve zkouškovém). 

I samotný název tohoto kultu šintó neboli cesta božstev vznikl až z potřeby odlišit jej od nově příchozího buddhismu. Šintó se však nestalo vnitřně strukturovaným náboženstvím, ani si nevyvinulo žádnou propracovanou filozofii nebo jasný morální kodex kromě rituální čistoty. Akorát bylo nutné podstoupit očistným obřadem, pokud jste se rituálně znečistili (fyzická špína, sexuální styl, menstruace, porod, nemoc, zranění, smrt).

Mezi Jamatem a korejským královstvím Pekče panovaly přátelské vztahy. Pekčský král Song (vládl v letech 523-554) prohlásil buddhismus za státní náboženství a rozhodl se jej propagovat i za mořem, v Japonsku. Ten někdy mezi lety 538-554 vyslal poselství, které císaři Kinmeiovi představilo buddhismus. Zaslal mu několik buddhistických soch, mezi nimi i sošku Buddhy Šákjamuniho, a knih, které obsahovaly základy buddhistické věrouky, a zároveň jej vyzval, aby i on přijal toto náboženství.

Nejprve k němu Japonci přistupovali s nedůvěrou, a tak se buddhismus musel spokojit s rolí rodového božstva rodu Soga, protože ostatní rody si prosadily názor, že za všechny neblahé přírodní úkazy může rozhořčení domácích božstev. Původně zdánlivě ideologické spory přerostly do politické roviny, ve které se rod Soga velmi chytře pohyboval. Nakonec svým vlivem prakticky zastínili moc panovnického rodu, ale nikdy se neodvážili na jeho pozici zaútočit. Vůdce rodu Soga dával přednost spolupráci s císařovnou Suiko (vládla 592-628) a hlavně pak s jejím vzdělaným synovcem princem Šótokuem. 

Přijetí buddhismu proměnilo do té doby pomalý a spíše sporadický kulturní příliv z kontinentu v záměrnou snahu o přijetí všeho účelného. Díky tomu se výrazně zrychlilo tempo adaptace jednotlivých kulturních prvků, což otevřelo novou epochu v japonských dějinách. V té době navíc systém rodů udži, založený na pokrevních a mytologických svazcích, přestal svojí formou vyhovovat potřebám doby, jelikož bránil efektivní kontrole jednotlivých území, nejmocnější dvorské rody začaly svojí mocí zastiňovat rod panovnický a výkon moc často narušovaly mocenskými šarvátkami.