Přemýšleli jste někdy, jestli vás sledování japonských, potažmo asijských, seriálů ovlivňuje? Já o tom začala přemýšlet až v době, kdy mi mamka řekla, že až moc děkuji… že ty věci, za které děkuji, jsou přece samozřejmé, a proto není nutné za ně děkovat. Ale i tak děkuji za všechno za co se dá.
Častokrát se mi i stává, že se mírně ukláním, když někoho zdravím nebo děkuji. Nejhorší asi bylo, když mi volala Japonka kvůli pohovoru (bavily jsme se česky). V tu chvíli jsem byla se sestrou. Ta se mě po hovoru ptala, jestli jsem v pohodě, že jsem se klaněla jako nějaký hovádko boží. Takže mě seriály naučily se klanět.
Další věc je deformace japonštinou. I když přepnu do angličtiny, tak jedno slovíčko mi prostě nejde a to je yes, pokud se opravdu nesoustředím, pokaždé řeknu hai. Nejenže se mi to stává s cizinci, kteří mě zastaví a ptají se mě na cestu/lístky na MHD, ale i na hodině angličtiny (a samozřejmě častokrát i s mírnou úklonou hlavy).
Také jsem zjistila, že mě dojímají úplně jiné věci než dřív. Těžko říct, jak to popsat, ale oddanost? Nejen člověk člověku, ale i práci, nějaké myšlence a podobně. Líbí se mi, jak Asiati berou vše vážně. A občas mě ta jejich snaha až dojímá. Asi to zní zvláštně, ale v západních filmech a třeba těch japonských je ta hranice dojetí, ta, kdy se to láme a na diváka dopadne smutek, úplně jinde a navíc působí na trochu jiné emoce.
V době, kdy jsem to se seriály opravdu přeháněla, jsem navíc z velké části omezila společenský život – chodit po večerech do hospody s kamarády mě omrzelo. Na narozeniny a jiné podobné oslavy jsem stále chodila, sem tam si jen tak posedět do čajovny také, ale už ne tolik jako dřív. Řekla bych ale, že moje peněženka to ocenila. A o kamarády jsem určitě nepřišla, jen snad o nová setkání. Ačkoliv ta jsem si nahradila na různých akcích spojených s japonskou (pop)kulturou.
Řekla bych také, že jsem mnohem mnohem tolerantnější než předtím. Ať jsou lidé, jací jsou, ať je baví a dělají, co chtějí (v rámci zákona samozřejmě), tak je mi to jedno, neodsuzuji je. Naopak mi přijde, že je strašně pokrytecké někoho odsuzovat třeba za hobby.
Ovlivnilo mě to asi i v tom, že když jsem venku, tak spíš koukám po Asiatech než po „bílých klucích“. :-D
Zřejmě poslední věc, kterou asijské seriály ovlivnily, je, že mám mnohem víc chuť na nudle, případně rýži. Vždycky když to v nějakém seriálu vidím, mám hroznou chuť si dát taky, a i když nekoukám, tak mám hodně chuť na takové věci. Hádám, že díky tomu jsem i ochutnala jídla, která bych normálně neochutnala (suši se syrovou rybou, přestože ryby nejím, byla jsem na akci, kde se podávala různá vietnamská jídla, ochutnala jsem kimči a tak podobně).
A jak jste na tom vy?
:D já to mám vo všetkom presne to isté :-D som rada že nie som sama :-D
OdpovědětVymazatVšechno v podstatě totéž jako ty (klanění, děkování, tolerance, okukování asiatů O:-)atd.), až na tu peněženku. Sledování anime mě nedonutilo, dorama ano. A to ke studiu japonštiny. Důvodů je mnoho. Každopádně peníze to stojí, ne že ne, a předtím jsem v podstatě nikam moc nechodila, takže neutrácela. Nicméně nelituji ani koruny. Tempo je vražedné a mozek si od psychicky náročné práce aspoň odpočine biflováním znaků a slov a přijde na jiné myšlenky (gramatika, si teď uvědomuji, je vlastně v pohodě, co si přečtu si pamatuji).
OdpovědětVymazatvetka
Je fakt, že já taky začala s kurzy japonštiny a pak jsem šla na japanistiku. Teď ji mám za sebou a opět chodím už jen na kurzy. A levná záležitost to opravdu není…
OdpovědětVymazatJinak dneska se mi to "ovlivnění" dostalo do dalšího levelu, protože se mi zdálo o Nišidžimovi Hidetošim, jak spolu randíme a to v docela vážným smyslu a v podstatě plánujeme, jak si vyjedeme na výlet do Koreji. :-D Něco takového se mi stalo poprvé.