Zakázané město

Tak jako o Praze se říká, že je srdcem Evropy, i čínské hlavní město Peking má to své srdce – je jím majestátní architektonický komplex Zakázané město, což je vlastně označení pro císařský palác Gugong (故宫). Je svého druhu unikátní, protože se jedná o největší a nejzachovalejší architektonický komplex budov dřevěné konstrukce na světě a vypovídá o čínské kultuře za dynastií Ming (1368–1644) a Qing (1644–1912). I díky tomu bylo roku 1987 zapsáno na seznam světových kulturních památek UNESCO.[1]

            Zakázané město se nachází v těsné blízkosti náměstí Nebeského klidu, které je známé především kvůli krvavým studentským nepokojům z roku 1989. Komplex se rozkládá na ploše necelých 74 hektarů, od severu k jihu můžeme naměřit téměř kilometr a od východu k západu dosahuje šíře 750 metrů, má tedy obdélný půdorys. Podél Zakázaného města byla vystavěna vysoká zeď o osmi metrech, na které jsou obranné věže v každém ze čtyř rohů, a vodní příkop o šířce padesát dva metrů a hloubce téměř šest metrů – ten měl oddělit komplex od zbytku nejen čínského světa. Celý komplex byl vybudován, aby byl v souladu s císařskou etiketou a řádem, normami politiky a etickými principy. 

Historie

Hongwu

V roce 1368 se Hongwu prohlásil za vládce Číny a založil dynastii Ming. Stejně jako za předcházející dynastie Yuan (1271-1368) ponechal hlavní město v Nanjingu.[2] Již o rok později nového císaře napadlo, že by přenesl hlavní město z Nanjingu do Fengyang, okresu, kde se narodil. Nejprve byla zahájena výstavba nové metropole, ale roku 1375 se Hongwu vzdal myšlenky, že by hlavní město přenesl. Tuto myšlenku naplnil až jeho čtvrtý syn Zhu Di, známý jako císař Yongle. Roku 1402 uchvátil trůn, stal se třetím císařem Mingské dynastie a hlavní město přenesl do Pekingu[3] – zbavil se tak vlivu předchozího císaře Jianwena, ač během převratu zmizel neznámo kam a již se nikdy neobjevil.[4]

V roce 1406 v Pekingu započala konstrukce Zakázaného města a roku 1420 byla dokončena. Zodpovědnost za vzhled, plánování a provedení tohoto projektu připadá architektovi Juan Anovi, vietnamskému eunuchovi, a zaměstnává na sto tisíc zručných řemeslníků školených v klasické čínské architektuře a milion nádeníků.[5]

          

  Od roku 1420 do roku 1644 bylo Zakázané město sídlem císařů Mingské dynastie, kterých se tam vystřídalo dvacet čtyři. V první polovině 17. století čínský lid úpí pod tíhou daní a přesto ve státní pokladně je prázdno. Ve chvíli, kdy se vzbouřený lid shromažďuje kolem zdí Zakázaného města, poslední císař dynastie Ming Chongzhen se na Uhelném pahorku[6] nad střechami císařského města rozhodne spáchat sebevraždu – oběsí se na hedvábné šerpě. Zakázané město ale pád dynastie přežije.

Brzy poté vládu nad „říší Středu“ převezmou Mandžuové a založí novou dynastii Qing. Ti se také rozhodnou vládnout ze Zakázaného města až do roku 1911, kdy je císařství svrženo a nastolena republika. Roku 1912, po vládě čtrnácti qingských císařů, přestává být Zakázané město politickým středem Číny, když abdikuje poslední čínský císař Puyi. Bylo rozhodnuto, že může zůstat i nadále žít za zdmi Zakázaného města a pobírat roční vládní penzi ve výši čtyři miliony yuanů. Puyi a jeho rodina využívali prostor vnitřního dvoru, zatímco nová vláda využívala prostory dvoru vnějšího – tam bylo roku 1914 vybudováno muzeum.[7]

Puyi

Roku 1924 vpadly do Pekingu vojska Feng Yuxianga, zrušili nařízení o Puyiově pobytu za zdmi Zakázaného města a vykázali ho z paláce. O rok později, 10. října, se ze Zakázaného města stalo Palácové muzeum a velké množství pokladů a kuriozit, které zde byly nalezeny, bylo postupně zapsáno do katalogu a zpřístupněno široké veřejnosti k nahlédnutí. Když Puyi po odchodu z paláce čelil finančním potížím, rozhodl se prodávat cenné sbírkové předměty. Puyi navštívil Zakázané město již jen jako obyčejný smrtelník, aby mohl znovu vidět bývalý domov, musel zaplatit vstupné.

Během invaze Japonců, která započala roku 1933, se začaly cennosti ze Zakázaného města balit a odvážet do bezpečí před okupanty. Na konci 2. světové války, ač byly památky rozesety do třech koutů Číny[8], se vrátily všechny v pořádku zpět do muzea.[9] Bohužel na konci 40. let 20. století, kdy Čínou zmítala občanská válka, byly některé z těch zachráněných památek převezeny kuomintangskou armádou na Taiwan, kde jsou dodnes v hlavním městě Taipeii uloženy v muzeu.

Vchod do Zakázaného města

Občanskou válku nakonec vyhráli Komunisté a 1. října 1949 Mao Zedong vyhlásil zrod nové Číny a založení Čínské lidové republiky – to se odehrálo jen pár kroků od území Zakázaného města, konkrétně na náměstí Nebeského klidu. Když byla pak o 17 let později Maoem vyhlášena Kulturní revoluce, bylo svrženo několik budov, některé artefakty nenávratně zničeny a v celém areálu Palácového muzea docházelo k ničení historických památek. Naštěstí aby se zamezilo dalším destrukcím, byly premiérem Zhou Enlaiem vyslány jednotky, které měly Zakázané město střežit. A tak od roku 1966 do roku 1971 bylo muzeum zapečetěno.[10]

V současnosti je Palácové muzeum opět otevřeno široké veřejnosti a stalo se jednou z nejnavštěvovanějších památkových destinací. V roce 2005 započal šestnáctiletý projekt na obnovu Zakázaného města – jedná se o opravy a znovuvybudování některých budov a cílem je zrenovovat muzeum do takové podoby, ve které bylo před rokem 1912. Jedná se o největší opravy za poslední dvě století, s čímž bylo spojeno i uzavření některých částí Zakázaného města a omezení počtu návštěvníků. Celá renovace by měla být hotová do roku 2020 k šestistému výročí od založení. 

Symbolika

Zakázané město bylo vystavěno tak, aby splňovalo do posledního detailu principy yin a yang, symboliku tehdejší čínské kosmologie a veškeré vybavení, použité barvy, výška budov i rostlin, rozsah a rozložení budov a místností v komplexu přísně zobrazuje superioritu a přísnost císařské moci. Reprezentovalo tedy nedotknutelného císaře a jeho vzdálenost – tedy nadřazenost obyčejnému lidu. Proto uvnitř mohl pobývat jen císař s vybraným služebnictvem, konkubínami a hosty. Pokud toto někdo porušil, tak byl bez milosti popraven.

            Již jen samotné jméno „Zakázané město“, čínsky Zijin Cheng (紫禁城), což doslova znamená Purpurové zakázané město, je plné symboliky. První znak ze složeniny „zi“ znamená purpurový a odkazuje k Severce, která byla ve starověké Číně nazývána Ziwei (紫微) a podle tradiční čínské astrologie byla považována za místo, kde sídlí Nefritový císař, za střed Nebes. Kolem hvězdy se má nacházet říše Nefritového císaře a v ní jeho rodina. Zakázané město, kde pobýval císař vládnoucí v Číně, tedy bylo zemským protějškem jeho sídla na Severce. Druhý znak „jin“ znamená zakázaný a odkazoval k faktu, že nikdo nemohl vstoupit nebo odejít z komplexu bez souhlasu císaře. Poslední znak „cheng“ znamená město – jeho význam je tedy jasný.[11]

   

         V tehdejší Číně hrála čísla velmi důležitou roli, a tak výstavba každé budovy měla svůj numerologický význam. Oním magickým číslem v čínské kultuře je devítka – jedná se o nevyšší jednocifernou lichou číslici vyhrazenou císaři, a navíc stejné slovo znamená v čínštině i dlouhý. Komplex se skládá ze 114 budov[12] a podle pověstí se zde má nacházet 9999 místností. Víc jich být ani nemohlo, neboť staří Číňané věřili, že v paláci Nefritového císaře je místností 10 000, a protože pozemský císař byl zvolen právě Nefritovým císařem, aby vládl na Zemi, byli tedy v podobném postavení, jako je otec a syn. A „syn“ musí pěstovat sebekázeň a uměřenost, proto by bylo nevhodné, aby svého „otce“ překonal.

          Většina dveří v komplexu je zdobena devíti řadami ornamentů po devíti. Strážní věže mají 9 střešních trámů, 18 sloupů a 72 střešních podpěr – jedná se o násobky devíti, a pokud se sečtou, výsledek se rovná devět (1+8, 7+2). Na každé střeše odpuzuje zlé duchy devět bájných bytostí. Devět draků zdobí zdi, které oddělují vnější dvůr od komnat císařské rodiny. Drak je symbolem nebes, a proto je možné najít jeho obraz výlučně v císařských palácích. Strop trůnní síně, síně Nejvyšší harmonie, je po celé své délce podpírán devíti mohutnými sloupy. Trůn Syna nebes, samotný střed světa, je střežen devíti draky.

            Svou symboliku mají i barvy na zdech a střechách. Dominantní barvou je žlutá, neboť je barvou císařskou a žádný jiný smrtelník ji nesměl používat; můžeme ji naleznout na všech střešních taškách a soškách. Nenalezneme ji ovšem na střechách knihovny a sídla pro korunního prince. Střecha knihovny je černá, tato barva symbolizuje vodu a má chránit před požáry. Naproti tomu střecha sídla korunního prince má barvu zelenou[13]. Tato barva je asociována s jedním z Pěti elementů, se dřevem (čínsky mu 木), a s jarem, tudíž symbolizuje růst, sílu a vitalitu. Červené barvy bylo v Zakázaném městě také použito přehršle. Ta je spojována s ohněm a létem a symbolizuje štěstí a radost. V současné Číně byl její symbolizmus rozšířen i o spojitost s komunistickou vládou.[14]

           

---

[1] Imperial Palaces of the Ming and Qing Dynasties in Beijing and Shenyang. In: UNESCO [online], Paris: World Heritage Centre [vid. 2014-11-1]. Dostupné z http://whc.unesco.org/en/list/439.

[2] FAIRBANK, John K. Dějiny Číny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010, str. 151.

[3] Hlavním městem se oficiálně město stalo až roku 1421.

[4] Tamtéž, str. 156. I viz  IRIE, Jóko. Šikindžó: Šinčó no rekiši wo aruku. Tokio: Iwanami šoten, 2008, str. 12.

[5] YANG, Xiagui. The Invisible Palace. Beijing: Foreign Language Press, 2003, str. 15.

[6] V současné době se jedná o park Jingshan.

[7] YANG, Xiagui. The Invisible Palace. Beijing: Foreign Language Press, 2003, str. 137.

[8] Jedná se o Shaanxi, Sichuan a Guangxi.

[9] Imperial Palaces of the Ming and Qing Dynasties in Beijing and Shenyang. In: UNESCO [online], Paris: World Heritage Centre [vid. 2014-11-1]. Dostupné z http://whc.unesco.org/en/list/439.

[10] IRIE, Jóko. Šikindžó: Šinčó no rekiši wo aruku. Tokio: Iwanami šoten, 2008, str. 171.

[11] YU, Zhuoyun. Palaces of the Forbidden City. New York: Viking, 1984, str. 77.

[12] Imperial Palaces of the Ming and Qing Dynasties in Beijing and Shenyang. In: UNESCO [online], Paris: World Heritage Centre [vid. 2014-11-1]. Dostupné z http://whc.unesco.org/en/list/439.

[13] I když spíše bychom měli mluvit o zelenomodré.

[14] IRIE, Jóko. Šikindžó: Šinčó no rekiši wo aruku. Tokio: Iwanami šoten, 2008, str. 247.