Abe Šinzó a bezpečnostní politika Japonska

Abe Šinzó se narodil 21. září 1954 v Tokiu do rodiny aktivních politiků. Jeho dědeček Kiši Nobusuke, stojí za zrodem Liberárně-demokratické strany, byl významným politikem jak během 2. světové války, tak i po ní. I jeho otec Abe Šintaró byl dlouholetým členem LDS a ministrem zahraničí, který nejdéle zastával svůj post. Abe Šinzó tedy pokračuje v rodinné tradici jako člen LDS.

Po dokončení studií si nejprve vyzkoušel kariéru mimo politiku a od roku 1979 pracuje pro Kóbské ocelárny. Zde setrvává do roku 1982, kdy se začal věnovat politice – vypomáhá svému otci, stává se členem různých politických uskupení, osobním sekretářem generálního tajemníka LDS. Po smrti otce v roce 1991 přebírá jeho místo v LDS a o dva roky později je zvolen jako představitel prefektury Jamaguči (křeslo v této prefektuře má dědičně, získal ho již jeho děd Abe Kan) a stává se členem dolní komory.

Abe slouží pod premiéry Mori Joširóem a Koizumi Džun-ičiróem a ještě za vlády Koizumiho se stává Nejvyšším vládním tajemníkem. V této době se také stává známým díky vyhraněním postojům vůči Severní Koreji, což ho nakonec vynese do čela LDS. 26. září 2006 se pak stává nejmladším premiérem zvoleným po 2. světové válce. Přesto vládce pouhý rok a je nucen po vícero skandálech odejít. Oficiálním důvodem pro jeho odchod z funkce premiéra jsou zdravotní problémy. Jeho čas ovšem ještě není u konce a 26. prosince 2012 znovu nastupuje do funkce.

Vláda 2006-2007

Ačkoliv Abe vládl pouhý rok, jeho vláda s viditelnou přeměnou zahraniční a hlavně bezpečnostní politiky. Během jednoroční vlády stihl premiér Abe více než dost. Vnitropolitické skandály typu ztráty údajů o padesáti milionech penzijních pojištěnců nechme stranou a zaměřme se na změny, které pod jeho křídly proběhly na poli bezpečnosti.

Po více jak šedesáti letech se z Úřadu pro japonskou obranu stalo plnohodnotné ministerstvo obrany. Tento krok se stal symbolem toho, že se bezpečnostní i vojenská politika Japonska začínají zásadně měnit. Abe se již před nastoupením na premiérský post vyjadřoval k tomu, že by bylo vhodné změnit interpretaci Článku 9 Ústavy. Tehdejší interpretace Japonsku nedovolovala účastnit se jakýchkoliv válek a vyvážet zbraně, zároveň podle tohoto článku by Japonsko nemělo vlastnit vojenské jednotky.

Přesto je tomu opravdu tak? Jeden z mnoha výkladů tohoto článku, které se od druhé světové války několikrát měnily, je chápán tak, že Japonsko může vlastnit minimální vojenské kapacity určené pouze pro vlastní obranu. Vznikly tak jednotky Japonské sebeobrany (JSDF), které lze v současnosti řadit mezi nejvyspělejší ozbrojené síly na světě. Pokud by tak došlo k další reinterpretaci Článku 9 nebo dokonce k jeho zrušení, JSDF by se tak mohly stát standardními ozbrojenými silami, mohl by být zaveden status vojenského tajemství a japonští výrobci zbraní by mohli vstoupit na světový trh. V té době byla japonská společnost rozdělena na zhruba dva stejně velké tábory – jeden návrh podporoval, druhý byl striktně proti.

Co ovšem během jeho vlády vyvolalo mnohem větší kontroverzi, byla možnost, že by se Japonsko mohlo rozhodnout pro pořízení nukleárních zbraní. 9. října 2006 vydala severokorejská vláda prohlášení o úspěšném provedení jaderného testu. O pár měsíců později, 6. ledna 2007, tato vláda oficiálně potvrdila, že Severní Korea vlastní atomové zbraně. Kvůli těmto skutečnostem se stala možnost pořízení si atomových zbraní Japonskem skutečnější. Po uskutečnění jaderných testů severokorejskou stranou prohlásila japonská vláda, že neexistují žádné právní překážky, které by bránily k výrobě atomových zbraní, pokud by byly určené pouze k sebeobraně. Poté následovalo ještě jasnější sdělení: Japonsko atomové zbraně vyrobit může, ale zatím se k tomu nechystá.

Poprvé v historii bylo Japonskem oficiálně přiznáno, že má schopnosti i kapacity na výrobu jaderných zbraní, přestože zahraniční analytici na to upozorňovali již řadu let. Některé z analýz tvrdí, že by Japonsko dokázalo jadernou zbraň vyrobit do tří měsíců, na druhou stranu korejská a čínská strana tvrdí, že Japonsku již tajně produkuje komponenty takové zbraně a otázka použití je jen v jejich smontování během několika dnů. Přestože většinový názor japonské společnosti je spíše proti jaderným zbraním kvůli minulosti (Hirošima, Nagasaki), tak se ozývají i hlasy, že by Japonsko mělo seriózně zvažovat pořízení takových zbraní. Mezi ty, kteří takový názor zastávají, patří i bývalý premiér Nakasone Jasuhiro, někteří členové Abeho vlády, včetně samotného premiéra. Abe tvrdí, že Japonsko, stejně jako jiné země, má právo na jaderné zbraně.

Abeho roční vládu v letech 2006-2007 bychom tedy mohly označit za začátek změny v japonské bezpečnostní politice. Přestože kromě ustanovení ministerstva obrany k ničemu zásadnějšímu nedošlo, začalo se mnohem více než kdy předtím debatovat o nutnosti změny intepretace Článku 9 Ústavy, případně o jeho úplném zrušení[1]. Můžeme to připisovat regionálním změnám, mluvíme především o mocenském vzestupu Číny a situaci na Korejském poloostrově. Lze tedy říct, že se Japonsko pustilo do debaty o tom, jak reagovat na zvyšující se míru rizika v dnešním světě. 

Vláda 2012-současnost

Na konci prosince 2012 byl Abe Šinzó opětovně zvolen japonským premiérem a již v únoru 2013, kdy měl proslov ve Washingtonu v Centru pro strategická a mezinárodní studia, prohlásil, že „Japonsko se vrací!“. Tím naznačil mimo jiné i radikální změny v zahraniční politice a slíbil, že místo na regionální diplomacii se bude soustředit na diplomacii celosvětovou, založenou na základních hodnotách, jako jsou svoboda, demokracie, lidská práva a rule of law, „panství práva“. Tento jeho slib můžeme do jisté míry hodnotit za splněný, neboť za rok a půl od nástupu do funkce stačil navštívit 49 zemí.

Zvyšující se angažmá v zahraničí můžeme interpretovat jako snahu o vyrovnávání hrozby ze strany Číny, reakci na špatnou situaci na Korejském poloostrově a pirátství a vnitrostátní konflikty, které mohou ohrožovat japonský námořní obchod, na kterém je země víceméně závislá. Není proto divu, že za první rok své druhé vlády Abe navštívil všech deset zemí ASEANu. Tyto diplomatické návštěvy kromě upevňování politické spolupráce slouží k navazování obchodních styků.

Abe tak posunul zahraniční politiku Japonska, která se tradičně zaměřovala na vztahy s „velkou trojkou“, tj. s Čínou, Spojenými státy a Jižní Koreou, a začal usilovat o posílení vztahů s politickými uskupeními mimo asijsko-pacifický region, například s NATO nebo Evropskou unií, během minulého roku také můžeme vidět utužování, především obchodních, vztahů s Visegrádskou čtyřkou. Zaměřuje se ovšem také na země geopoliticky bližší, jako jsou Austrálie (podepsání Japonsko-australské ekonomické dohody s australským premiérem Tony Abbottem v listopadu 2014) či Indie (dohodnuté navýšení vzájemné spolupráce v oblasti ekonomické, bezpečnostní a obranné s indickým premiérem Manmohanem Singhem).

Na druhou stranu vztahy s Jižní Koreou a Čínou zůstávají chladné. Přestože Abe prohlásil, že „jeho dveře jsou vždy otevřené“, po jeho nástupu do funkce nedošlo po celých 23 měsíců k žádným bilaterálním jednáním s Čínou[2], ani se nesetkal s jihokorejskou prezidentkou Pak Kun-hje[3]. Obě dvě země totiž kritizovaly jeho návštěvu svatyně Jasukuni v prosinci 2013. Návštěvu svatyně vnímají jako oslavu japonské militantní minulosti, protože jsou v ní uctívány duše padlých za japonského císaře, včetně válečných zločinců třídy A. Zároveň byl v té době Čínou varován, že by Japonsko nemělo opouštět pacifistickou politiku, kterou přijalo po druhé světové válce. Byla to reakce na Abeho oznámení pětiletého plánu na posílení vojenského potenciálu. Sám to označil za „proaktivní pacifismus“, za jehož cíle stanoval udělat z Japonska více „normální“ zemi, která by byla schopná se bránit. Toto posilování vojenského potenciálu přišlo v reakci na zvyšování mocenských ambicí Číny a poklesu vlivu Spojených států v regionu (stěhování vojáků z japonských základen na Guam, větší angažovanost v jihovýchodním asijském regionu apod.).

V rámci posilování vojenského potenciálu také došlo v několika krocích k oslabení zákazu prodeje zbraní, který vyplýval z interpretace Článku 9. Přestože se v minulosti můžeme setkat s vývozem vojenské techniky z Japonska, označené za „univerzální“ či „bezpečnostní“ zboží, nejednalo se o velké zakázky. Abeho vláda docílila toho, že se mohou exportovat zbraně do zemí, které se nacházejí poblíž námořních tras důležitých pro bezpečnosti Japonska. Převedeno do praxe: japonské zbrojovky mohou zbraně vyvážet kamkoliv. Na světovém trhu by si neměly vést špatně, protože v mnoha sektorech patří mezi špičku.

Oficiálně se mluví o dodávkách hydroplánů do Indie nebo o dieselelektrických ponorkách do Austrálie. Zajímavým a významným odběratelem japonských zbraní se může stát Tchaj-wan, neboť na jeho samostatnosti má Japonsko velký zájem z hlediska dopravních tepen, které vedou skrze jeho vody. (V říjnu 2015 Japonsko navštívila tchajwanská politička Cchaj Jing-wen, která zde usilovala o podporu Tokia v možnosti zapojení Tchaj-wanu do TPP. Letos v lednu se stala na Tchaj-wanu prezidentkou, a tak bude ještě zajímavé, jak se tyto vztahy vyvinou.)

V létě roku 2014 se také Abe Šinzóovi podařilo prosadit změnu interpretace Článku 9. Jedinou výjimkou do té doby, kdy mohlo Japonsko nasadit vojenské síly, byla sebeobrana v době útoku (nepatří sem ani preventivní útok v době ohrožení), to se nyní změnilo. Nová intepretace říká, že vojenskou sílu může Japonsko použít i v případě tzv. kolektivní sebeobrany. To má v praxi znamenat, že Japonsko může zasáhnout, pokud dojde k napadení některého z jeho spojenců. Tento zásah je ovšem podmíněn ještě dále; Japonsko se napadením spojence musí také ocitnout v ohrožení anebo se v ohrožení musí ocitnout práva lidí na život a svobodu, zároveň o takovou pomoc musí sama napadená země požádat. Bez žádosti napadeného nemůže Japonsko „přispěchat na pomoc“. Toto usnesení také uvolňuje limity, které Japonsko svazovalo v míře účastnění se mírových misí pod hlavičkou OSN. Tento krok přivítal dlouholetý spojenec Spojené státy, které chválí Japonsko za převzetí větší zodpovědnosti v regionu. Jiná reakce byla Číny, která není spokojená s tím, že ji Abe viní z rozpínavosti a dělá z ní nepřátelskou zemi, aby mohl na domácí scéně prosazovat zákony, a reinterpretaci Ústavy vidí jako krok k tomu, aby se Japonsko mohlo opět vrátit ke své militantní minulosti.

Na samotných stránkách japonského ministerstva pro zahraniční věci je uváděno, že „21. století je plné rapidních změn v rovnováze světových sil. Není tedy možné, aby se sám národ postaral o svou bezpečnost a mír bez pomoci jiných.“ Snaží se tedy svou proaktivní pacifistickou politikou získat co nejvíce spojenců, aby mohlo být regionálním oponentem svému „historickému nepříteli“ Číně, zároveň tak reaguje na nové bezpečnostní hrozby (terorismus, separatismus, pirátství, islámský radikalismus atd.). A přestože bylo Japonsko vnímáno spíše s resentimenty, lze sledovat, jak se situace mění.  Dříve tyto postoje vůči Japonsku nahrávaly Číně, ale v současné době některé země přehodnotily svou politiku, odsunuli emoce stranou a začaly se s Japonskem pragmaticky sbližovat. Mezi tyto země můžeme počítat Tchaj-wan, Filipíny, Vietnam a do jisté míry například i Jižní Koreu. V současné chvíli je pro země geograficky blízké Číně větší hrozba právě ona než remilitarizované Japonsko. Pokud bychom se podívali na mapu, můžeme hovořit o „obklíčení“ Číny těmito spojenectvími. Není tedy divu, že si něčeho takového nejlidnatější země světa všímá a hodnotí to negativně. V závislosti na tom pak dochází k dalšímu zbrojení na „obou stranách barikády“ a můžeme tedy tvrdit, že dochází k tzv. bezpečnostnímu dilematu. Prozatím z toho nejvíce těží Japonsko, které se stalo v „anti-čínském“ spojenectví nejsilnějším členem, a tak posiluje své mocenské pozice (nejen ve východní Asii). Za nejvýbušnější centra, kvůli kterým by mohlo dojít k vážnějším konfliktům, můžeme považovat sporná území v Jihočínském a Východočínském moři a případná snaha Tchaj-wanu o trvalé odtrhnutí se od Číny. Zda zde dojde k výbuchu a ukázky fungování „anti-čínského“ spojenectví v praxi ukáže možná již blízká budoucnost.

Zdroje

·         Abe elected as new Japan premier. [http://news.bbc.co.uk/2/hi/asia-pacific/5380366.stm].

·         BOURKE, Latika. Japan's prime minister Shinzo Abe addresses Federal Parliament, signs free trade deal with Australia. [http://www.abc.net.au/news/2014-07-08/australia2c-japan-to-sign-economic-partnership-agreement/5580738].

·         FACKLER, Martin. Amid Chinese Rivalry, Japan Seeks More Muscle. [http://www.nytimes.com/2013/12/18/world/asia/japan-moves-to-strengthen-military-amid-rivalry-with-china.html?src=recg&_r=0].

·         HOGG, Chris. Japan upgrades its defence agency. [http://news.bbc.co.uk/2/hi/asia-pacific/6243499.stm].

·         Japan and South Korea summit signals thaw in relations. [http://www.theguardian.com/world/2015/nov/02/japan-south-korea-summit-thaw-in-relations].

·         Japan cabinet approves landmark military change. [http://www.bbc.com/news/world-asia-28086002].

·         Japan's Security / Peace & Stability of the International Community. [http://www.mofa.go.jp/policy/security/index.html].

·         Japonsko schválilo nový výklad ústavy. Vojska mohou útočit v zahraničí. [http://zpravy.idnes.cz/japonsko-zmenilo-ustavu-jeho-armada-smi-bojovat-v-zahranici-pl2-/zahranicni.aspx?c=A140701_115610_zahranicni_vez].

·         KING, Amy. China’s response to Japan’s constitutional reinterpretation. [http://www.eastasiaforum.org/2014/07/27/china-responds-to-japans-constitutional-reinterpretation/].

·         Policy Speech by Prime Minister Shinzo Abe to the 183rd Session of the Diet. [http://japan.kantei.go.jp/96_abe/statement/201301/28syosin_e.html].

·         Press Conference by Prime Minister Abe. [http://japan.kantei.go.jp/96_abe/statement/201407/0701kaiken.html].

·         Shinzo Abe first Japanese premier at Republic Day celebrations. [http://timesofindia.indiatimes.com/india/Shinzo-Abe-first-Japanese-premier-at-Republic-Day-celebrations/articleshow/29401937.cms].

·         Shinzo Abe's 'unprecedented' international agenda. [http://www.dw.com/en/shinzo-abes-unprecedented-international-agenda/a-17914443].

·         SMITH, Sheil A. What’s Next for Japan-Taiwan Relations. [http://blogs.cfr.org/asia/2016/01/19/whats-next-for-taiwan-japan-relations/].

·         Statesmen’s Forum: HE Shinzo Abe, Prime Minister of Japan: Japan’s Back. [http://csis.org/event/statesmens-forum-he-shinzo-abe-prime-minister-japan].

·         VISING, Lukáš. Nová politika Japonska: návrat mezi vojenské velmoci. [http://www.natoaktual.cz/nova-politika-japonska-navrat-mezi-vojenske-velmoci-f9v-/na_analyzy.aspx?c=A141006_094818_na_analyzy_m02].

·         Přednášky pana Hosody Takašiho.

---

[1] Tyto debaty probíhaly v Japonsku po celou poválečnou dobu, ale nyní se sešly okolnosti, které mnohem více podporují relevantnost takové debaty a především v té době existovala reálnější možnost, že by k něčemu takovému doopravdy došlo.

[2] První bilaterární setkání s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem proběhlo v listopadu 2014 v Pekingu.

[3] S tou se poprvé osobně setkal až v listopadu 2015 v Soulu za přítomnosti čínského premiéra Li Kche-čchianga a první bilaterální jednání proběhlo tamtéž.