[Recenze] Džúhan šuttai!

V dubnu letošního roku se začal vysílat seriál o vydávání mangy v redakci, která není tak hektická a nečeká takové výsledky jako v Šónen Jumpu, a v hlavní roli se objevuje Kuroki Haru, herečka, jež se předvedla ve vážné roli ženy Akijamy Tokuzóa v Císařově kuchaři. Nedokázala jsem si ji tedy představit v roli věčně pozitivně naladěné a hlučné bývalé džudistky. Proto jsem se na seriál musela podívat a udělala jsem dobře.

Kokoro byla velice dobrá v džudó, ale jednoho dne během zápasu utrpěla zranění, kvůli kterému vysněná cesta na Olympiádu padla. Přestože jí to zlomilo srdce, nenechala se tím odradit od života a začala si s pozitivním naladěním hledat práci. Nakonec se velmi předvede u pohovoru na editorku komiksového týdeníku Vibes a je přijata. Postupem času se svým neutuchajícím entuziasmem zapadá mezi kolegy a poznává svět mangy z opačného konce. Potkává se také s různými již zavedenými tvůrci mangy i s úplnými nováčky a každému se snaží pomáhat s nadšením jí vlastním.

Příběh seriálu sleduje takový ten obvyklý mustr, kdy se nováček dostane do určitého prostředí, které svým způsobem obrátí vzhůru nohami. Přesto lze tvrdit, že Džúhan šuttai! zase není tak úplně standardní, protože nedochází k velkým moralistickým proslovům a okamžitému převrácení něčího života či přesvědčení. Kdepak! Zde to jde pozvolna, přirozeně.

Do redakce manga časopisu přichází nadšená začátečnice Kurosawa Kokoro. Ačkoliv neměla žádné zkušenosti s vydáváním mangy, ani nestudovala na pořádné univerzitě, tak byla přijata, protože dokázala na vstupním pohovoru opravdu zazářit. Nejenže byla slušná ke všem zaměstnancům celého vydavatelství, ale také chtěla komisi zachránit před „rozzuřeným“ uklizečem, kterého slavně položila na záda, ale neslavně se z něj vyklubal ředitel celé společnosti. Takový je úvod pro Kokoro a rozhodně tím nebylo odbyto to nejlepší.

Kokoro se pomalu učí, co to znamená být něčím editorem od zkušenějšího Iokibe Keie, kterého ztvárnil Odagiri Džó. Iokibeho postava je mírný mentor, který Kokoro za nic nekárá, ale má v něm cenný zdroj informací, které ovšem nezíská tím, že by jí Iokibe vyprávěl o tom , jak se stal úspěšných editorem, ale tím, že ho bedlivě sleduje při práci či dokonce i mimo ní.

S Kokoro si divák projde úplně vším, co obnáší práce vydavatele – hledání nových talentů, editorskou prací jak již uznávaných tvůrců, tak i úplných začátečníků, problémy s tržbami či náklady, ale také dílčími úspěchy a i tím největším: džúhan šuttai, druhým/dodatečným vydáním.

Na cestě není ovšem Kokoro sama, ale je doprovázena ostatními výborně napsanými postavami. Samotná Kokoro v podání Kuroki Haru je naprostý živel; je roztomilá, sršící energií, nadšená do práce a své nadšení dokáže přenést i na ostatní, ačkoliv si z ní kvůli tomu dělají i legraci. Ale není to nic zlého, naopak je to příjemná každodennost mezi editory. Přestože je Kokoro středem celého seriálu, bez těch planetek, které se otáčejí kolem ní, nebo spíše bez těch „bodů“, kolem kterých nadšeně Kokoro rotuje, by to tak krásně nefungovalo.

Ať již začneme zajímavým a klidným Iokibem či dalšími Kokoroými spolupracovníky z editorského oddělení – jedlíkem Mibu Heitou (hraje ho komik Arakawa Jošijoši), vážnou tváří a „sucharem“ Jasui Noboruem (ztvárnil ho Jasuda Ken, který má výbornou mimiku) či šéfeditorem/šéfredaktorem a nadšencem do sázení Wadou Jasukim (Macušige Jutaka) – či konče mladým kolegou z oddělení prodeje Koizumi Džunem (Sakaguči Kentaró). Tomu se změní díky Kokoro život, protože ho nakazí svým nadšením do práce, ale také jeho postava zde hraje jakousi roli latentní romantiky. A také můžeme zmínit i role všech kreslířů mangy a jejich asistentů, protože i oni utvářejí celou pohodovou a poměrně komplexní atmosféru seriálu a prolínají se celým dějem.

Přestože děj působí epizodně, nikdy není zapomenuto na to, co se již odehrálo, a postavy se vracejí, nemají jen epizodní roli a nejsou odsunuti na druhou kolej. Neustále se s nimi počítá a vytváří vztah. Proto je poměrně snadné se do nich zamilovat, je snadné s nimi soucítit a mít je rád. Jsou to sice různorodé entity, ale přesto se zde nenachází postava, která by vysloveně byla protivná či nereálně působící. Některé díly nám poodhalují minulost jiných postav, ale nikdy se nedozvíme úplně všechno, ani o Kokoro. Vše se drží v informační hladině, kterou si pracovníci vytvoří jeden o druhém. Něco o svém kolegovi či kolegyni vědí, ale nikdy to nezasahuje do detailů a hlubokých rodinných záležitostí, což také udržuje příběh ve střízlivé rovince, která nikdy neodbočuje do zbytečných či až trýznivých detailů. A to bohatě stačí. Není nutné vědět o postavách první poslední, abychom si je mohli oblíbit.

Herecké výkony jsou výborné, vzhledem k tomu, že je scénář dobře napsaný, tak i herci mají co hrát a jde jim to. Nejvíce mě samozřejmě překvapila samotná hlavní hrdinka Kuroki Haru. Její proměna z tiché manželky éry Meidži v živelnou slečnu, která byla šampionkou džúdó, bylo něco úchvatného a pořád musím vzpomínat na její krásné oči, roztomilou tvářičku, úsměvy a nadšení, se kterým čuchala k nově vytisknutým knihám. Kuroki je opravdu skvělá herečka a rozhodně ji budu sledovat dál. V podstatě největším hereckým nováčkem zde byl Sakaguči Kentaró, na kterém sice bylo vidět, že nedosahuje kvalit zkušenějších kolegů, ale rozhodně nebyl rušivým prvkem – lze tušit, že má ještě kam růst, že nenarazil na herecký strop. Zbylý ansámbl byl složený povětšinou z ostřílených hereckých veteránů a já si nevybavuji jedinou chvíli, kdy bych si na jejich výkon mohla stěžovat.

Džúhan šuttai! je pohodový seriál, který má určitě něco do sebe. Přestože je v něm takové to japonské bláznění, je ukočírované, nesklouzává k trapnosti, ale naopak dokáže příjemně potěšit a pohladit po duši. Fandila jsem všem, aby jim to v té vydavatelské či kreslířské branži fungovalo a dařilo se jim co nejlépe. Chtěla jsem je všechny vidět uspět, protože jsem měla pocit, že mohu slavit s nimi. Radost i smutek dokázali přenést na diváka.

Ačkoliv můžete narazit na srovnání s Bakumanem, tak bych této iluzi nepodléhala. Bakuman je zaměřený především na úspěch tvůrců mangy, kdežto Džúhan šuttai je zaměřený kromě úspěchu tvůrců i na veškerou tu práci, která se děje v pozadí a umožňuje právě těmto tvůrcům zazářit. Přestože je prostředí podobné a v obou případech jde o snahu a úsilí, přece jen se díla liší a nesrovnávala bych je.

Džúhan šuttai se pro mě stal vydavatelskou rodinou, která se neopouštěla snadno.

Džúhan šuttai (aka Druhé vydání, 重版出来!), 2016, 10x54 min.
Režie: Doi Nobuhiro, Cukahara Ajuko, Fukuda Rjósuke
Předloha: Macuda Naoko
Scénář: Nogi Akiko
Hrají: Kuroki Haru, Odagiri Džó, Sakaguči Kentaró, Jasuda Ken, Arakawa Jošijoši, Macušige Jutaka, Nakamase Kacuhisa, Kaname Džun, Kohinata Fumijo, Hamada Mari, Takeda Rina, Takito Ken-iči, Nagajam Kento, Muro Cujoši, Tacuki Sara, Nakagawa Taiši, Jokosawa Nacuko a další.