26.3.2017 – Koupě pytlíkových čajů

Když tak koukám do zápisků, kde prvním zápisem tohoto dne byla krátká větička o dvou slovech „fish umírá“, tak jsem ráda, že na tuhle část dovolené v Japonsku mé vzpomínky rychle blednou. Už si skoro nevybavuju, jaká je to otrava turistovat s nemocným chlapem. 

Ráno se posnídalo ve společenské místnosti a poté započala naše cesta do Ise-ši. Chvíli to vypadalo, že fish zůstane a bude se kurýrovat, ale nakonec se nabalil a jel taky. Bylo zamračeno, vlhko a lehce mrholilo. Po včerejším slunci nebylo ani památky. Když zafoukal vítr, chlad se dotkl i vašich kostí. Tolik ke krásnému jaru, které jsme očekávali a které bylo předpovídáno. Ani sakury nekvetly.

Tempura udon

Vydali jsme se na metro, kde jsme velmi rychle pochytili, jak funguje systém kupování jízdenek a kolik nás budou ty dvě stanice metra stát. Na stanici Nagoja eki jsme se nějakým záhadným způsobem vypletli z podzemí na správném místě: přímo naproti vlezu na nádraží. Už jsme se ani neobtěžovali rezervovat jízdenky a svižným krokem zamířili na to správné nástupiště, abychom stihli vlak do Ise. 

Jeli jsme tentokrát obyčejným lehce narvaným vlakem a jediný, kdo měl štěstí ukořistit místo, byla Květa. O to jsme se s ní s fishem během cesty střídali. Cesta trvala necelé dvě hodiny. Přestože jsme jeli přetopeným vlakem od JR, tak na krátký úsek trasy neplatil náš všemocný JR pass, a tak jsme museli k cestě ještě přihodit 500 jenů tam a poté i na cestě zpátky. Od té doby jsme si na tyto fičurky dávali pozor.

Karé udon

Při příjezdu do Ise nás vítal deštík. Městečko to bylo pěkné, malebné, ale plné turistů, především těch japonských (nezapomínejme, že byla neděle), a všichni chtěli vidět to samé. Z vlakového nádraží se šlo přímo širokou ulicí, až se došlo ke vchodu do Vnější svatyně a prošlo se kolem nespočtu obchůdků se suvenýry a restaurací, které nabízely místní specialitu – iseský udon.

Nejprve jsme se domluvili, že si projdeme Vnější svatyni, poté si najdeme někde něco dobrého na zub a vydáme do Vnitřní svatyně. Za branou torii a krátkým dřevěným mostem na nás čekal posvátný prostor obklopení zelení, jejíž zelenou barvu mrholení ještě víc umocňovalo. Široké cesty, kameny, energetická místa, která mají dodat sílu, svatyně postavené podle vzoru staršího než tisíc let, stovky turistů a obchůdky se suvenýry a omamori, které prodávaly zdejší miko.

Niku udon

Po řádném prozkoumání areálu jsme z něj opět vyšli, chvilku lelkovali kolem a poté se vydali hledat něco pořádného k snědku. Chodili jsme tak dlouho, až už nám bylo jedno, kam zapadneme, a proto jsme skončili v levnější restauračce poblíž nádraží. Zde obsluhovala jen stará nedoslýchavá japonská babička-kramářka. Všude věci, zdi obložené starými listy z kalendářů a různými plakátky se vším možným. Samozřejmě anglicky neuměla ani slovo, menu také v angličtině nebylo, a proto jsem objednávala a překládala. Všichni jsme si dali udon. Květa ten iseský, z čehož se vyklubal obyčejný udon bez ničeho navrch. Já se Žlůťou a menim jsme si dali niku udon, Tom dva a Krista si dali karé udon a fish s Tomem jedna si dali tempura udon. Naše první tlusté nudle v Japonsku nedopadly nejhůře.

Po jídle jsme se opět rozdělili na dvě skupinky. Já jsem jela s fishem a Květou zpátky do Nagoje, protože měli dost a zbytek se vydal do Vnitřní svatyně. Vydali jsme se ve třech na nádraží, abychom si (abych já) zarezervovali místa ve vlaku cestou zpět, jenomže při vyřizování nám bylo (mně) řečeno, že už jsou všechna místa plná a musíme jet ve vagónu pro nerezervovaná místa. Co se dalo dělat. Pokrčili jsme rameny a šli se ještě chvilku procházet kolem nádraží. Objevili jsme malou svatyňku, kde jsme hodili pár jenů a pomodlili se za dobré počasí a fishovo brzké uzdravení.

Naštěstí jsme při nastupování do vlaku měli štěstí a ukořistili jsme volná sedadla, a tak jsme seděli, spali. Cestou zpět do Nagoji se také rozpršelo, takže má lítost, že jsem nešla se zbytkem i do Vnitřní svatyně, trochu vyprchala.

Mezitím zbytek šlapal zhruba šest kilometrů do Vnitřní svatyně. Procházka to nebyla špatná, jen to počasí. Cestou tam ještě nebylo tak špatné, ačkoliv kvůli neutuchajícímu mrholení se dešťová pomalu, ale jistě vpíjela do oblečení. Vnitřní svatyně byla o fous krásnější než ta Vnější. Její prostranství bylo od ostatního světského oddělené krásným dřevěným mostem. Stačilo ho jen přejít a mrholení se proměnilo v déšť. Všude kolem byly krásné vysoké stromy a pod nimi se občas objevila odvážná Japonka v kimonu, která se nějaké zimy nebála.

Když už zbytek měl Vnitřní svatyně a deště dost, rozhodl se pro zpáteční cestu. Když přešel most, tak na informacích zjistil, že odtud jede nějaký autobus na nádraží. Vše tedy vyřizovala Krista, která byla v našem malém zájezdu další osobou, která jakž takž uměla japonsky. Na zastávce byli ujištěni, že všechny autobusy, ať už přijedou odkudkoliv, dojedou na nádraží. Skvělým žlutým autobusem se vezli jen meni, Žlůťa a Krista, zbylí dva Tomové se nechtěli nechat vozit nějakým autobusem, ačkoliv byl pikačovský, a vydali se na nádraží pěšky. Hned potom co si dali zmrzlinu, která jim zřejmě na cestu dodala energii.

Jízda autobusem byla určitě také zajímavým zážitkem, neboť jejich systém placení a nastupování je úplně jiný než ten náš. Nastupuje se vzadu a vystupuje se vepředu u řidiče, kde se zaplatí jízdné.

Po příjezdu a příchodu na nádraží se osvěžili teplým nápojem z automatu, přešli čekat na nástupiště do skleněné vyhřívané budky, kde trochu oschli a hurá na vlak směr Nagoja. Žlůťa si cestu zpět moc neužil, protože byl promrzlý až na kost, což dokazoval rytmický zvuk cvakání jeho čelisti. Proto se nemohl dočkat, až bude zpátky na pokoji, kde si zaleze do postele.

Při cestě zpět na nádraží dva Tomové zastavili na přechodu, jen kousek od cíle. Za nimi stála usmívající se japonská babička. Tom dva se na ni otočil a usmál. Ona na něj a nad Toma jedna dala deštník, protože šel celou cestu bez něj a dokonce neměl ani kapuci. Tyhle starší paní v Japonsku jsou prostě boží.

Když se zbytek vracel do Nagoji, já, fish a Květa jsme v ní už dávno byli a okupovali další konbini, které jsme cestou na byt potkali – Family Mart. V podstatě se jednalo o 7 Elevent v bledě modrém, kde něco měli lepšího, něco horšího. Kupodivu jsme si s fishem také koupili zmrzlinu, což jeho nemoci v té zimě a dešti určitě hodně pomohlo. Ale tak kromě jiného jsme koupili i masky na obličej, takže teď mohl být na veřejnosti nemocný, chrchlající i umírající úplně v klidu.

Po nějaké době jsme se všichni sešli lehce promrzlí ve společenské místnosti, kde jsme povečeřeli nějaké ty dobroty z konbini. Postěžovali si na japonskou klimatizaci a absenci ústředního topení. I když dáte klimatizaci na třicet stupňů, teplo máte jen nahoře kvůli cirkulaci vzduchu: teplý šup nahoru, studený šup dolu. V praxi to znamenalo, že teplo je tomu, kdo sedí přímo ve směru fuku klimatizace, ale i tak mu mrznou nohy. Chvíli jsme koukali na telku a kecali. Všichni jsme ovšem byli utahaní, a tak jsme to vzdali a šli spát. Snad druhý den nebude pršet. Dobrou noc.

Předchozí den.
Následující den.