9. 8. 2017

1.4.2017 – Tuze smradlavý záchod

Ráno jsme si dali úprk z Nagoji. Ovšem po noci plné slavení nebyl tento úprk pro všechny zrovna tím nejlepší, co se mohlo prvního dubna stát. Nejzajímavější to bylo asi u Toma jedna, kdy jsme tak stáli spolu s ním a fishem před domem a čekali, než se i ostatní vyprdelí ven, kdy mu říkám, že má něco na kalhotách. To něco byly blitky, a tak se takticky rozhodl, že si kalhoty převleče. Kromě této veselé ranní příhody jsem bohužel začala pociťovat, co jsem nechtěla – fishovy bacily mě bacily.

V šinkansenu bylo narváno celou cestu do Kjóta, ale to naštěstí posloužilo a vyfluslo všechny ty turisty a my se mohli konečně pohodlně usadit a pokračovat do naší další spánkové destinace, do Okajamy. Byli jsme s naším hostitelem domluveni, že nás vyzvedne u Lawsona (konbini) stojícího hned vedle nádraží. Chvilku jsme zde posečkali a už se k nám jako vítr přiřítil Japonec v kroksech, plátěných kalhotech, šusťákové bundě a v přerostlém účesu. To byl Júki.

Rychle se s námi pozdravil, všechny oslnil zářivým úsměvem plným křivých zubů a dovedl nás na naše ubytování. Tedy na ubytování pro pět z nás, zbylí tři pak museli pošupajdit o dům dál, protože jsme se v Okajamě do jednoho bytu nevešli. Júki moc anglicky neuměl, a tak když zjistil, že já mu rozumím, bavil se pak po většinu času hlavně se mnou.

Došli jsme na byt, odhodili kufry, někteří, především ti, co tu neměli bydlet, odhodili i kabely a Júki nás vzal na jídlo ke svému indickému příteli. Přesvědčili jsme ho, že máme mega hlad, a proto nás vzal právě do indické restaurace, kde podle něj měli dávat o něco větší porce. Prej o něco větší. Takovou mega porci „malého“ jídla jsem ještě neviděla. Ani jsem to do sebe nemohla nasoukat. Tom dva měl chuť na něco ostřejšího, tak si dal to nejpálivější jídlo, co bylo k mání. Čekali jsme, že z toho dostane záchvat padoucnice, ale nakonec se jen trochu při jídle zapotil, oheň nechrlil.

Júki nám také při jídle vysvětlil, že v Japonsku je neslušné nedojídat. V lidech stále ještě žije představa hladu po válce, kdy bylo jídlo svaté. Proto je slušné v restauracích jídlo vždy dojíst. To se bezedným Japoncům snadno řekne, do nich kilo jídla sem kilo jídla tam padá jako Němci do krytu, ale většina z nás měla dost velký problém indické jídlo dojíst. Já to třeba nezvládla. Krista a Květa na tom byly lépe, protože seděly poblíž meniho, který jim s tím pomohl. Já seděla vedle fishe, což znamená, že mi s tím nikdo nepomohl. Dojedla jsem alespoň nejvzácnější z pokrmů – rýži.

Po vydatném obědě jsme se odkutáleli ven a Júki nám ukázal, kde je levný obchod s potravinami, povykládal trochu o historii Okajamy a doporučoval různá místa, kam by bylo fajn se zajít podívat. Pak se s námi rozloučil a bůhví co běžel dělat. My jsme pak šli vyzvednou odložené kufry a s Tomem jedna, menim a Žlůťou jsme se vydali k nim do bytu, abychom ho obhlídli a při nejlepším jim tam také něco zanechali jako oni u nás (ale bohužel se i po tak obřím jídle nepoštěstilo). V tuto chvíli již s námi nebyl Tom dva, který se ještě musel jít vyspat z včerejšího setkání s jakuzákem...

Jejich byt byl mnohem větší než ten náš, i když jich tam bydlelo míň. Všechno vydalo nověji, barevněji, prostě hezčeji. Naštěstí si to vybralo svou daň – chlapci neměli wifi na rozdíl od nás (což byla také jediná záminka, proč nás chodili navštěvovat, když nepočínám záchod, na který se každé ráno přišel vytrůnit Tom jedna).

Den ještě nebyl úplně u konce, a tak jsme se rozhodli, že se půjdeme po Okajamě projít a rovnou si to zamířili k místnímu hradu. Cestou si užívali menšího města než byla Nagoja, nafotil se jediný rozkvetlý strom, prošlo se hradními zahradami a dostali jsme se před hrad. Zřejmě byla nějaká sezóna barviček, protože Okajamský hrad měl z jedné strany místo tradiční bílé a černé barevné pruhy – světle zelenou, růžovou, modrou... a raději to tu ani neukážu. Ani nevím, jestli ten kýč byl pěkný, nebo ne. Trochu jsme si zablbli na dvorku a vydali se zkoumat Okajamu dál.

Po hradě jsme se rozdělili; já s fishem a zbytek. Oni pokračovali do místních proslulých zahrad a my s fishem jen na potulku městem. Šli jsme kolem řeky a na chvíli jsme se u ní zastavili, házeli žabky, kecali a užívali si pohodu, když v dáli vidíme, jak se zbytek zase po mostě vrací zpátky ze zahrady – jak už se doba blížila k páté hodině, tak se začali vyhánět návštěvníci ze zahrady. Takže oni v podstatě vešli, udělali pár kroků a poté krásný obrat o 180 stupňů. Ve zkratce; prý to byla pěkná prohlídka... Sice jsme čekali, že půjdou naším směrem, ale vzali to přes záchody směrem úplně jiným, a tak jsme s fishem přece jen zůstali o samotě. Byla to pohodička, ve městě klídek. Procházku jsme si užili.

Než jsme došli zpět na byt, dali jsme si cestou takové voňavé wafličky. Fish si dal s čokoládou a já jahodové. To vám byla taková dobrota! Skvělé. Spokojeně napapaná jsem došla na byt a udělala si veget, aby ho po chvilce narušil přiřítivší Júki, který si přišel oholit fousy. K nám. Tak.

Po příchodu ostatních a krátkém poflakování jsme se zase zvedli a šli k té druhé polovině, abychom se domluvili, co budeme dělat druhý den. Jak už jsem psala... chudáci neměli wifi, tak to měli těžší na domluvu. Po rychlém představení zítřejšího plánu jsme to zase vzali zpátky přímo na byt, kde jsem si dala po dlouhé době výbornou teplou a ledovou vodou nerušenou sprchu. Nádhera. Potom se tak krásně spalo. Dobrou noc.

Předchozí den.
Následující den.

2 komentáře:

  1. Ahoj, díky za počteni.
    Zdravím domů z rozpálené Barmy v období dešťů.
    S.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Není zač.
      Tak snad se v Barmě líbí a čekám na tvé zážitky. :-)
      S pozdravy Zíza

      Vymazat