13.4.2017 – Sakura pod dálnicí

Noc opět byla úplně o ničem. Nejenže na nás s fishem táhlo a tři kluci se dělili o dvě deky, ale meni nás všechny něžně probouzel jeho tenorem vytříbeným nosní přepážkou, která očividně nefungovala, jak měla. Fishe jeho představení ve tři ráno tak nadchlo, že mu musel ve stoje zatleskat nohou o jeho zadek. Nemůže být proto divu, že po tak náročném koncertě, který trval téměř bez přestávky celou noc, jsme se ráno nemohli dostat z postele. Občas se někdo z nás zvedl a odešel, třeba Žlůťa běžel za Tomem dva a jeli spolu ještě do tramtárie.

Ale nakonec jsme se s fishem a s Tomem jedna vyhrabali z našeho hnízda lásky, míru a pochopení kolem půl jedné. Rozhodli jsme se, že se vydáme na nákupy. Celé Japonsko jsem si kupovala batoh a rozhodla jsem se, že dnes je den D a já budu o batoh těžší. Došli jsme opět na oblíbenou trasu Ósaka Loop a dojeli na zastávku Tenma, kde jsme se začali potulovat. Procházeli jsme úzkými uličkami i širokými pasážemi, kde jsme si nakoupili spousty blbostí. Já jsem si oslintala dva antikvariáty a v jednom jsem si dokonce koupila knihu od Mizukiho Šigerua – jeho sborník nadpřirozených potvůrek. Zastavili jsme se také ve 100jenovém obchodě, kde jsme s fishem nakoupili další serepetičky jako třeba bonbóny v plechovce, čokolády s máslovou náplní a kde si Tom jedna koupil fusekle, které zrovna nedávno vychvaloval a říkal mi, že až bude v Japonsku znovu, opět si je koupí. Mycí houbu ze 100jenového obchodu bych nedoporučovala, ale ponožky očividně jsou dobrá volba!

Ale největší porod byla samozřejmě koupě batohu. Prolezla jsem spoustu obchodů, porovnávala ceny, vzhled, prodavače, vzhled prodavačů až jsem si nakonec vybrala u jedné postarší babči světle zelenomodrou pruhovanou batůžko-tašku, kterou mi všichni chválí, hlavně lidé u pohovorů, na které jsem chodila během léta 2017. Dokonce mě zastavila jedna paní v metru, kde že jsem ho koupila, protože taky takový měla, ale rozpadl se jí. Tak jsem jí řekla, že v Japonsku. Jen smutně pokývala hlavou, že ten její byl právě z Kansaiského letiště, pokrčila rameny a odjela směr Letňany. Ale abych to nezamluvila: byl to dobrý výběr. A jsem ráda, že jsem batůžku věnovala celý odstavec.

Vidíte ten batoh?

Po takovém nakupování a courání v pasážích nám samozřejmě vyhládlo. Když nás hlad přepadl brutálním způsobem a vymlátil z nás dobré rozpoložení, věděli jsme, že je zle a musíme se jít okamžitě před ním někam skrýt. Nejbližší úkryt byla kavárna, kde kromě sladkého nabízeli v podstatě obědové menu, ze kterého jsem si vybrala špagety, fish kuře na kari s rýží a Tom jedna palačinky, protože jede na cukru. Když nás pasáže omrzely, tak jsme se rozhodli jít zpět po svých přes Nanbu až do našeho hororového sousedství.

Prošli jsme nejprve skrze poměrně pěkný park, u kterého byla i svatyně, a kde jsme se poklonili božstvům a poprosili je, aby i zbytek pobytu v Japonsku byl v pohodě, tj. aby meni už nechrápal. Božstva se na nás pěkně vykvákla. Po opuštění poslední zeleně jsme pochodovali širokými ulicemi kolem víceproudových silnic, což nás zákonitě brzy omrzelo, a tak jsme se snažili prosmýknout do některých postranních uliček. Když jsme jednou takovou procházeli, Tom jedna zde spatřil zajímavý podnik, očíhl si ho, poznamenal si adresu a otevírací dobu, my s fishem jsem se mezitím stavili v konbini na něco osvěžujícího a šlapalo se dál.

Jak jsme se začali blížit našemu cíli, mohli jsme se rozhodnout, zda půjdeme po hlavní ulici, nebo to vezmeme kolem řeky pod dálnicí. Zvolili jsme cestu kolem řeky, ačkoliv to tu trochu vypadalo jako u opuštěného sídliště. Opravdu jsme v té Ósace zabloudili, kam většina turistů snad ani nepáchne. Ale pak jsme najednou vyšli poblíž známého místa – Nanby. Jestliže jsme si do té doby pochvalovali, jak málo cizinců i Japonců tu je, tak jsme svá slova okamžitě vzali zpět. Hlava na hlavě, ulice totálně zaplněné a všichni zřejmě někam mířili, ačkoliv to vypadalo, že se dav nikam nehýbe.

Rozhodli jsme se tu konzumní chloubu Ósaky projít, čehož jsme sice nelitovali, ale ani jsme si nepochvalovali, jak krásně na tomto přeplněném místě je. Netrvalo dlouho a vzdali jsme to s Nanbou. Chuť cokoliv nakupovat přešla. Otočili jsme se na podpatku a konečně došli do našeho sousedství, kde nás přivítal křik vran, šedé budovy, závan benzínu a vrah s motorovou pilou. Na bytě jsme se potkali s menim, který nám povyprávěl, jak dnes byl jen na Nanbě, kde si ještě něco dokoupil. Poté dorazil i Žlůťa, který nám zase v rychlosti povyprávěl o tom, kde byli s Tomem dva.

Byl večer. Začalo se stmívat. Bylo nasnadě se jít navečeřet. Naštěstí cestou domů z Nanby jsme věděli, že si ten poslední večer v Japonsku budeme chtít jít někam sednout a dobře se nadlábnout, a tak jsme okukovali restaurace. Jedna se nám zalíbila, zapamatovali jsme si tedy, kde je, a ostatní tam posléze dovedli. A najedli jsme se dobře. Jediný problém byl, že nás bylo tolik, že jsme si nemohli sednout k jednomu stolu. Nezbylo nám s fishem nic jiného, než si sednout jinam, takže jsme bohužel přišli o další zábavná vyprávění toho, co dnes kluci zažili.

Po jídle jsme se ještě s fishem rozhodli, že se půjdeme projít a třeba nakoupit ještě nějaké maličkosti, protože nám stále zbývalo dost peněz. S námi už se nikomu nechtělo. Tomové vyrazili do víru velkoměsta a Žlůťa s menim se vrátili na ubytování si vášnivě zabalit. S fishem jsme našli supermarket, který jsme zákonitě prolezli, ale nic kloudného jsme nenakoupili. Měli jsme toho dost (nikoliv suvenýrů a japonských kravin, odjížděli jsme se zavazadly, kam by se ještě tam deset kilo vešlo). Po krátké procházce jsme se rozhodli vydat se také zpět na pokoj. Cestou jsem si ještě koupila svou oblíbenou zmrzlinu, protože proč ne. Dobrou noc!

Předchozí den.

Následující den.