3. 2. 2018

Historie otaku



70. léta v Japonsku znamenala završení bouřlivé ekonomické obnovy a společenského neklidu, ze společnosti se stal aktivní masový spotřebitel podporovaný agresivním marketingem. Mladí lidé uvízli v koloběhu distribuce a spotřeby odloučeni od produktivních funkcí a zrodil se „ryzí spotřebitel“ bez politických a společenských zájmů uzavřený ve svém „pokoji zábavy“.[1]

S tím je možné spojovat zrod otaku subkultury, jejíž členové upírali své touhy a naděje k fikci, převážně k sci-fi, ve které hledali zářnou budoucnost a uspokojení pro japonský techno-fetišismus.[2]To můžeme demonstrovat na zrodu sofistikovanějších anime, jako je Učú senkan Jamato nebo Kidó senši Gandamu, a vzniku prvních časopisů orientujících se na anime, kupříkladu Animage vycházející od roku 1978.[3]


Azuma Hiroki dělí otaku na tři generace a právě fanoušky v předchozím odstavci zmiňovaných anime zařazuje do první generace otaku – jsou to tací fanoušci, kteří se narodili okolo roku 1960 a viděli anime Jamato a Gandamu mezi 10. a 20. rokem života. Druhou generaci popisuje jako ty, kteří se narodili v 70. letech a v období dospívání si užívali to, co diverzifikovala již dospělá první generace otaku, za stěžejní dílo pro tuto generaci si můžeme uvést anime Čódžikú jósai Makurosu. Třetí generace otaku se skládá z těch, kteří se narodili kolem roku 1980 a byli na druhém stupni základní školy, když anime Šinseiki Evangerion zažívalo boom.[4]

Díky rozvoji moderních technologií, vzniku videorekordérů a fenoménu domácího videa mohla první generace otaku hlouběji proniknout do světů otaku médií, nabyté informace mezi sebou sdílet a utvářet tak komunity. Růst této komunity byl podporován z ekonomických důvodů – v důsledku každoročního poklesu natality a oblíbenosti některých franšíz právě u této generace, se tvůrci anime rozhodli zaměřit svou tvorbu na dospělejší publikum. Uvědomovali si totiž kupní sílu dospělých otaku s vlastními příjmy. 80. léta tak zaznamenala jak nárůst meka anime a dalších anime se sci-fi tématikou, tak dochází i k nebývalému míšení žánrů a cílových skupin,[5] kdy seriály mířené na dívčí populaci s roztomilou hrdinkou s lechtivým designem uspokojovaly i touhy mužské populace.[6]

Do takového prostředí pak přišla druhá generace otaku, která pokračovala v konzumaci těch samých anime, případně jejich franšíz, sci-fi anime či anime zaměřených na více cílových skupin. S ní je také spojen rozvoj internetu a podle Azumi právě subkultura otaku může za vznik japonské internetové kultury. Tvrdí to na základě velkého množství webových stránek a chatovacích místností zaměřených na otaku, zvyku providerů pojmenovávat své FTP servery podle fiktivních postav, nebo programátorských příruček, ve kterých se objevují pasáže z vizuálních románů jako vzorové příklady.[7]

V 90. letech se zformovala třetí generace otaku okolo seriálu Evangerion a pravděpodobně se její vznik odehrává ve stejných letech, kdy se objevují první otaku mimo Japonsko. Série se překrývala s nebývalým rozmachem figurek fiktivních postav a rozšířením internetu. Snad každý otaku třetí generace měl doma figurku Ajanami Rei z Evangerionu a po internetu o seriálu diskutoval a rozebíral různé odkazy a symboly, které se v seriálu vyskytly. Internetové diskuze se přenášely i do reálného světa, do Akihabary, kde se otaku scházeli a scházejí dodnes.[8]

 

Etymologie

V běžné každodenní konverzaci slovo otaku značí „váš dům“, jako pozůstatek neokonfuciánských vlivů je otaku požíváno i pro označení „vašeho manžela“ a povšechněji se používá jako osobní zájmeno vy/ty.[9]

Je všeobecně známo, že v Japonsku je vícero označení pro „já“ a přesně tak to platí pro „ty/vy“. Ve výpovědích se většinou zcela osobní zájmena „já“ a „ty“ vynechávají, ale pokud je třeba někoho oslovit, používá se jméno oslovovaného, anata[10], kimi[11], omae[12], nebo otaku. Otaku je uctivý způsob oslovení někoho, o kom ještě není známo jeho sociální zařazení vůči oslovující osobě. Udržuje to mezi dotyčnými odstup. Pokud se takové oslovení použije mezi osobami, které jsou si společensky rovny, může to znít lehce ironicky nebo až sarkasticky.[13] Ale otaku si tak mezi sebou říkali. Obyčejně adolescenti mezi sebou používají oslovení kimi či omae, ale fanoušci anime a mangy se rozhodli pro elegantně znějící oslovení otaku

Dodnes není jasně známo, proč si fanoušci anime a mangy začali říkat otaku a kdy a za jakých okolností se toto označení rozšířilo jako označení subkultury těchto jedinců. Existuje ovšem pět teorií, které nabízejí vysvětlení.

Několik z nich popisoval Lawrence Engv jedné ze svých starších prací a v jedné z teorií tvrdí, že díky zrodu sociálních sítí v 80. letech, skrze které fanoušci anime obchodovali s informacemi a různým zbožím s anime tématikou, se rozšířilo používání oslovení otaku. I když takový fanoušek měl spousty kontaktů na ostatní, neznamenalo to, že by se s ostatními, se kterými se skrze sociální sítě seznámil, znal důvěrněji. Spousta interakcí mezi fanoušky neměla dlouhého trvání, byla neosobní a věcná. Neměli potřebu se sbližovat s lidmi, se kterými obchodovali. Jak se fanouškovská komunita rozrůstala, bylo těžší udržovat bližší vztahy se všemi, se kterými přišli dotyční do kontaktu. Takové odosobnění při vzájemných interakcích bylo jen dovršeno vzájemným uctivým oslovováním otaku.[14]

            Jiná z Engem popisovaných teorií se zaměřuje na význam otaku, „váš dům“, a s tím spojenou představu, že fanoušci anime a mangy zřídkakdy opouštějí své domovy, jsou nespolečenští a izolovaní od reálného světa. To přivádí k myšlence, že takováto negativní ustálená představa reflektuje etymologii slova otaku. Ale k tomu Eng okamžitě dodává, že otaku si říkali sami fanoušci, a tak je vysoce nepravděpodobné, aby se dobrovolně nazývali negativně zabarvenou etymologií odkazující k tomu, že jsou neustále zavřeni doma, pokud by si ze sebe navzájem úmyslně nedělali legraci, což nevylučuje. Navíc argumentuje dalším poznatkem – proč je taková teorie nepravděpodobná – že otaku v té době často vyráželi ze svých domů na setkání s dalšími stejně zaměřenými fanoušky, neboť na začátku 80. let byly sociální internetové stránky ještě rudimentální.[15]

            Další a Engem nejprosazovanější teorie o tom, proč si fanoušci anime a mangy začali říkat otaku, začíná u tvůrců anime Kawamoriho Šódžiho (1960-) a Mikimota Haruhikoa (1959-). S tímto tvrzením přišel roku 1996 velký znalec subkultury otaku Okada Tošio ve své stati Otakugaku njúmon. Kawamori a Mikimoto se ještě jako studenti prestižní vysoké školy Keió podíleli na tvorbě anime Čódžikú jóni Makurosu studia Nue. V té době se jednalo o velmi prestižní školu, „o kolébku pro syny z lepších vrstev[16]. Kawamori a Mikimoto, obklopeni takovým prostředím, užívali tradiční oslovení druhé osoby otaku namísto obvyklého anata. Byli velkými fanoušky sci-fi, a tak se účastnili různých sci-fi shromáždění, kde mezi sebou používali právě toto oslovení. Ti, se kterými se na shromážděních setkali, je začali napodobovat, a i fanoušci studia Nue začali používat oslovení otaku, aby ukázali, že si váží tvůrců Makurosu. Používali jej na různých fanouškovských setkáních, např. na Komikku máketto[17], na schůzích fanzinů, nebo v řadách před kiny, ve kterých čekali na začátek promítání, a tím se oslovení otaku rozneslo po celé komunitě. Nadto se výraz nejspíše rozšířil i přímo z anime Makurosu, kde hlavní představitel Hikaru takto oslovoval[18]tu, kterou měl rád.[19]

            Eng ve své práci dodává, že se roku 2003 účastnil přednášky na Massachusettském technologickém institutu, kde Okada přednášel a předchozí tvrzení rozšířil. Podle Okady se na sci-fi shromážděních setkávali fanoušci z různých míst – jednalo se o členy sci-fi kroužků na různých školách po celém Japonsku – a na důkaz respektu vůči cizím kroužkům se oslovovali otaku.[20]

            V roce 2004 vydal Peter Carey knihu, ve které mimo jiné zpovídal umělkyni Minakawu Juku (1965-)[21] a ta mu prozradila, že v polovině 80. let sci-fi autorka Arai Motoko (1960-) používala uctivé oslovení otaku pro své fanoušky. Ti ji měli tak rádi, že toto zvláštní oslovení přijali za své. Od nich se to pak rozšířilo na různých sci-fi setkání mezi další fanoušky žánru.[22]

            Zatím jsme si jen zmiňovali, jak se otaku rozšířilo v subkultuře, ale nevysvětlili jsme si, jak se dostalo toto označení do širší společnosti. Všeobecně je přijímáno, že termín otaku poprvé v médiích použil publicista Nakamori Akio ve své sérii článku „Otaku“ no kenkjú. Ten první vyšel v červnovém vydání magazínu Manga burikko[23] roku 1983.[24] V něm psal o své návštěvě Komikku máketto a lidech, které tam potkal:

Znáte Komiketto? (…) Jedná se o festival pro blázny do mangy – prodávají se tam dódžinši nebo fanziny. Byl jsem opravdu překvapen, bylo tam více jak 10 000 mladých mužů a žen z celého Tokia, kteří byli vážně divní. Jak to říct? Určitě je znáte z každé školy, jsou to ti, kterým nejde sport, zůstávají ve třídě, i když je přestávka, schovávají se ve stínech a strašně žerou šógi. Mají dlouhé nepoddajné vlasy, nebo je mají střižené na krátko jako malí chlapci, oblečeni jsou v bundě a kalhotách, co jim koupila máma za 980-1980 jenů někde ve výprodeji, obuti v neznačkových botaskách koupených před několika lety s taškou přes rameno, která je nacpaná k prasknutí; tak to jsou oni. Jsou kost a kůže, až vypadají podvyživeně, (…) nebo to jsou vysmátá bílá prasata. Ženy mají vlasy zastřižené do podoby helmy a většinou jsou tlusté, nohy jako špalky navlečené do vysokých bílých ponožek. Obvykle sedí sami v rohu třídy, jako by neexistovali, s ponurým výrazem, bez jediného kamaráda. A teď si představte, jak jich je 10 000 narvaných na jednom místě od podlahy až ke stropu! Jsou tu i tací, co se převlékli do oblečení, které nosí nějaká postava v anime. (…)
Když se nad tím zamyslíme, nejsou tací jen fanoušci mangy a návštěvníci Komiketto. Jsou takoví třeba ti, co den předem čekají seřazení ve frontě na anime film, nebo ti, co semálem nechají přejet vlakem, jen aby vyfotili Burú torein fotoaparátem, který je jejich chloubou, nebo ti, kteří mají knihovničky zaplněné sci-fi magazíny s přesně určeným místem, či ti mladí vědátoři s brýlemi tlustými jako dno láhve od mléka potulující se kolem obchodů s počítači, anebo ti, kteří si ráno přivstanou, aby zabrali dobré místo před autogramiádou nějaké aidoru. (…) Máme pro ně sice různé označení jako nadšenci, posedlí fanoušci nebo introverti, ale to není ono. Řekl bych, že nemáme přesně výstižné označení, které by přesně pokrylo tyto konkrétní variace a souhrnně je popsalo, a tak jsme je pokřtili „otaku“ a od teď už jim jinak neřekneme.
(…) Rozhlédněte se kolem sebe, no a vida, jsou tu, jsou – O. TA. KU.
Mimochodem, jste otaku?[25]
            Tím v podstatě udělal Nakamori z uctivého oslovení otaku něco posměšného, něco, čím by měl zdravý a společnosti prospěšný Japonec pohrdat.[26]V roce 1983 ovšem tento článek neměl velký vliv na vnímání subkultury otaku společností, zvrat přišel až o šest let později, roku 1989.

 

Démonizace pojmu

Mezi lety 1988 a 1989 japonská policie našla čtyři znetvořená těla holčiček ve věku od čtyř do sedmi let, která byla znásilněna. Viníkem byl šestadvacetiletý nesmělý buclatý Mijazaki Cutomu.[27] Již objevení těl vyvolalo v japonských médiích rozruch, ale po zatčení Mijazakiho se mediální shon vygradoval. 

Masová média, která hledala vysvětlení jeho násilných činů a motivu, namířila své hledáčky na Mijazakiho pokoj, kde se našlo 5763 různých videokazet – s anime, tokusacu filmy[28] a s pornografií, mezi kterou byl mimo jiné i podžánr rorikon – a mangy.[29] Mijazaki navíc navštívil Komikku máketto a psal recenze na anime v dódžinši.[30] Kvůli tomu si média začala všímat jeho koníčků a objevila šest let starý článek „Otaku“ no kenkjú, ve kterém popisovaní „otaku“ byli tolik podobní Mijazakimu, navíc jeho autor Nakamori Akio vydal po Mijazakiho zadržení populární knihu M no džidai[31]

V té době nadpisy článků hlásaly „Perverze číhá v samotě“ nebo „Jeho společníci? Anime a video“, celý případ byl médii nazván jako „Otaku vrah“ a subkultura byla každý den propírána na televizních obrazovkách.[32] Výsledkem bylo ukotvení termínu otaku v myslích Japonců jako označení člověka, který nedokáže rozeznat fikci od reality, žije jen ve svém vysněném světě a je sexuálně přitahován k malým dětem.[33] S takovou silně negativní představou se na 36. ročníku Komikku máketto, konajícím se hned po zatčení Mijazakiho, s návštěvností 100 000 fanoušků, objevilo mnoho reportérů, aby sledovalo otaku v jejich „přirozeném prostředí“.[34] Sociální kritik Ócuka Eidži to dokonce komentoval slovy: „Může to znít hrozně, ale je tu 100 000 lidí, kteří mají stejný koníček, jako má pan M – máme tu celou armádu vrahů.“[35]

            Podle Morikawy slovo otaku rychle proniklo do myslí obyčejných lidí ze dvou důvodů; kromě toho, že Mijazakiho činy zanechaly hrůzný dojem, lidé si to spojili s označením otaku, těch lidí, o kterých Nakamori psal, že jsou na každé škole a „nebezpečí tak hrozí odevšad“, a druhým důvodem bylo to, že otaku nebylo úplně nové slovo, naopak japonským uším neznělo vůbec cize.[36]

Tento incident měl velký dopad na subkulturu. Termín otaku obsahoval v očích společnosti jen negativní konotace, obyčejní Japonci si ho především spojovali s fanoušky anime a mangy, kteří jsou ponořeni do svého vysněného světa a mají sociálně patologické jednání. Dále také ve spojitosti s Mijazakiho sbírkou rorikon děl vznikla koncepce, že otaku jsou především muži[37], ačkoliv se v Nakamoriho pojetí otaku vyskytovaly i ženy. Byl také zaznamenán enormní nárůst článků, knih či statí na téma otaku a především na otázku „co se pokazilo u těchto lidí?“ – japonská společnost měla nutkavou představu, že jejich patologické chování musí být vysvětleno.[38]

Incident neměl dopad ovšem jen na subkulturu, ale i anime a mangu. Pořadatelé Komiketto v roce 1993 po nátlaku veřejnosti vydali závazná pravidla, že díla s explicitním obsahem se nesmějí prodávat osobám mladším 18 let[39], a proběhlo několik policejních zásahů na kruhy vztahující se k tvorbě dódžinši. Probíhala také cenzura oficiálně vydávaných a vysílaných děl. Podmínky pro to, co mohlo být vysíláno na televizních obrazovkách, se zpřísnily[40].[41]

 

 Současnost

S příchodem nového milénia začaly vznikat i studie, které se pokoušejí na subkulturu otaku nahlížet nezaujatě a hledají v ní pozitiva. Můžeme se například dočíst, že subkultura otaku je v podstatě nacionalistická.[42] Rodila se během hospodářského zázraku, kdy Japonsko znovu nabylo ztracenou sebedůvěru po prohrané válce, a tudíž je subkultura přínosem ve smyslu podpory nacionalismu, protože je hrdá na své „japonství“, což můžeme najít například v anime Učú senkan Jamato nebo Seibá Marionetto J[43].[44]

            Ke zlepšení náhledu na otaku také přispělo rozšíření obliby japonské popkultury v zahraničí, součástí toho bylo přijetí pojmu otaku bez negativních konotací skrze OVA Otaku no bideo. Díky tomu do Japonska začalo proudit více turistů-otaku, kteří chtěli alespoň jednou za život navštívit svou Mekku, Akihabaru.[45] Bývalý ministr zahraničních věcí Asó Taró dokonce prohlásil, že díky své popkultuře, hlavně manze a anime, by Japonsko mohlo vytvořit dobré vztahy s ostatními zeměmi.[46]


           Ústav Nomura sógó kenkjúdžo v roce 2005 zveřejnil zprávu, ve které odhaduje, že 1,72 milionů otaku, ve zprávě označováni jako „nadšení spotřebitelé“, ročně utratí411 miliard jenů za své koníčky. Ústav navrhl zavedení nového specifického marketinkového modelu zaměřeného právě na tyto spotřebitele, nazvaného „3C“[47], neboť by to mohlo pomoci japonské ekonomice.[48]

            V témže roce přinesla televize Fudži na obrazovky hraný seriál Denša otoko, který také přispěl k očištění pověsti otaku. Seriál vysílaný v hlavním vysílacím čase vypráví o typickém otaku ve středních letech, jenž se zamiloval do pohledné moderní ženy, kterou zachránil před opilým mužem v metru. Je součástí internetové komunity 2čanneru, kde píše o tom, co se mu přihodilo, a na oplátku dostává rady, jak má postupovat dál, aby ji nakonec získal. Seriál si získal oblibu u mainstreamové populace, takže i díky tomu byl pojem otaku akceptován a již není vnímán tolik negativně jako v 90. letech.[49]

            Podle Patricka W. Galbraithatato „mainstreamizace“ subkultury otaku způsobila v posledních sedmi letech změnu její image z antisociální subkultury na „značkovou“ popkulturu.[50]


[1] GALBRAITH, Patrick W. Akihabara: Conditioning a Public “Otaku” Image sebráno v Mechademia 5: Fanthropologies. Minneapolis: University Of Minnesota Press, 2010, str. 214.
[2] Tamtéž.
[3] Tamtéž.
[4] AZUMA, Hiroki. Otaku: Japan‘s Database Animals. Minneapolis: University Of Minnesota Press, 2009, str. 7.
[5]Viz například anime natočená podle předloh od Takahaši Rumiko nebo již zmiňovaný Makurosu.
[6] GALBRAITH, Patrick W, 2010, str. 215.
[7] AZUMA, Hiroki, 2009, str. 4.
[8] GALBRAITH, Patrick W, 2010, str. 217.
[9]GRASSMUCK, Volker, 1990, dostupné z http://www.cjas.org/~leng/otaku-e.htm.
[10] Používá se jako Vy, ty; důvěrné oslovení mezi manželi; „Pane!“, „Paní!“.
[11] Používá se jako ty (důvěrně); může se chápat i jako oslovení „kámo“, „brácho“.
[12] Používá se jako ty (oslovení někoho na stejné úrovni nebo na nižší). Běžně používají spíše chlapci a muži.
[13]GRASSMUCK, Volker, 1990, dostupné z http://www.cjas.org/~leng/otaku-e.htm.
[14] ENG, Lawrence. The Origins of "Otaku", In: Lawmune's Netspace [online]. 4. 11. 2003b [vid. 2014-02-17].Dostupné z http://www.cjas.org/~leng/otaku-origin.htm.
[15] Tamtéž.
[16] OKADA, Tošio, 1996, str. 95.
[17] Zkráceně Komiketto コミケット.
[18]「お宅、今ヒマ?」Otaku, ima hima? Máš čas?
[19] OKADA, Tošio, 1996, 16.
[20] ENG, Lawrence, 2003b, dostupné z http://www.cjas.org/~leng/otaku-origin.htm.
[21] Podílela se na tvorbě Gandamu.
[22] CAREY, Peter. What Wrong About Japan. New York: Vintage, 2004, str. 55.
[23] Jedná se o erotický rorikon magazín. Rorikonロリコン je japonské označení pro sexuální přitažlivost k nedospělým dívkám nebo jedinců, kteří jsou k nim přitahováni.
[24] ENG, Lawrence. The Politics of Otaku, 2001, dostupné z http://www.cjas.org/~leng/otaku-p.htm.
[25] NAKAMORI, Akio. „Otaku“ no kenkjú (1): mači niwa „otaku“ ga ippai. In: Manga burikko sekai [online]. 1983 [vid. 2014-02-25]. Dostupné z http://www.burikko.net/people/otaku01.html.
[26] KAM, Thiam Huat. The common sense that makes the ‘otaku’: rules for consuming popular culture in contemporary Japan. National University of Singapore, 2009, str. 39.
[27] KINSELLA, Sharon. Japanese Subculture in the 1990s: Otaku and the Amateur Manga Movement, sebráno v Journal of Japanese Studies, Vol. 24, No. 2, Seattle: University of Washington Press, 1998, str. 309.
[28]Tokusacu特撮jsou takové filmy, které mají speciálními efekty.
[29] MORIKAWA, Kaičiró. Otaku. In: eScholarship [online]. 20. 4. 2012 [vid. 2014-02-23]. Dostupné z http://www.escholarship.org/uc/item/5zb9r8cr.
[30] KINSELLA, Sharon, 1998, str. 309.
[31] Kniha se zabývá Mijazakim i v souvislosti s otaku.
[32] Tamtéž.
[33] AZUMA, Hiroki, 2009, str. 4.
[34] MORIKAWA, Kaičiró, 2012, dostupné z http://www.escholarship.org/uc/item/5zb9r8cr.
[35] KINSELLA, Sharon, 1998, str. 309.
[36] MORIKAWA, Kaičiró, 2012, dostupné z http://www.escholarship.org/uc/item/5zb9r8cr.
[37] Podle Morikawy je víc jak polovina otaku v Japonsku něžného pohlaví a kolem 70 % účastníků Komiketto jsou ženy.
[38] KAM, Thiam Huat, 2009, str. 9.
[39] Ačkoliv velká část autorů takových děl byla neplnoletá.
[40] Například cenzura u animeEvangerion nebo Kaubói Biboppu.
[41] KINSELLA, Sharon, 1998, str. 312.
[42] Otaku Positive Effect On The Japanese Culture Media Essay. In: UK Essays [online]. All Answers Ltd. 2010 [vid. 2014-02-28]. Dostupné z http://www.ukessays.com/essays/media/otaku-positive-effect-on-the-japanese-culture-media-essay.php
[43] Anime parafrázujeobdobí Edo.
[44] AZUMA, Hiroki, 2009, str. 23.
[45] GALBRAITH, Patrick W, 2010, str. 218.
[46] Manga shares gain on leader hopes. In: BBC [online]. 12. 9. 2007 [vid. 5.3.2014]. Dostupné z http://news.bbc.co.uk/2/hi/business/6991720.stm.
[47]Collection, creativity, community.
[48] New Market Scale Estimation for Otaku: Population of 1.72 Million with Market Scale of ¥411 Billion. In: Nomura Research Institute, Ltd. [online]. 6. 10. 2005 [vid. 5.3.2014]. Dostupné z http://www.nri.co.jp/english/news/2005/051006.html.
[49] GALBRAITH, Patrick W, 2010, str. 219.
[50] Tamtéž, str. 222.

Žádné komentáře:

Okomentovat